Než začneme posuzovat a soudit „ty druhé“

Sir 35,15-22

2 Tim 4,6,8,16-18

Lk 18,9-14

30. neděle v mezidobí

Tato neděle nám opět přináší téma modlitby, téma, které minulý týden kladlo důraz na „vytrvalou“ modlitbu – vzpomeňme na příklad neodbytné vdovy – a které dnes zdůrazňuje pokoru, upřímnost a vnitřní pravdivost modlitby. Biblické slovo ovšem nekončí pouze u modlitby, ale to, co je společným jmenovatelem biblických textů starého i nového zákona, je především Boží spravedlnost. A ta je žel, jak z bolestné životní praxe víme, vždy jiná, než ta naše slepá, lidská. Kniha Sirachovcova nám dokonce nabízí jisté vysvětlení, proč tento rozpor mezi Boží a lidskou spravedlností; mezi různými mírami a pohledy na druhé, existuje. Prvé čtení začíná slovy: „Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu …“

Protože Pán je spravedlivý Bůh. To je tvrzení, jemuž nelze odporovat, to je skutečnost daná samou podstatou Boha – což ten, který je sama Pravda a Láska, může být NE-spravedlivý, může popírat právo? A copak může být nespravedlivě stranický? Náš všelidský nešvar – „soudit podle zdání očí“ - podle společenského postavení, majetku, vnějšího zevnějšku, apod. je Hospodinu cizí: „Není na straně proti chudákovi a vyslyší modlitbu utištěného, nepohrne sirotkovou prosbou, ani vdovou.“

Chudák, utištěný, sirotek, vdova - to jsou lidé na okraji, lidé vydaní napospas bídě a lidské bezcitnosti. A právě ti, kteří nemají zastání u lidí; kteří se nemají o co opřít a čím se prokázat, právě ti nalézají pomoc u Hospodina, který je ujišťuje, že vyslyší jejich prosby stejně, jako modlitby těch ostatních, kteří v očích světa „něco znamenají“. Tito outsideři se mohou oprávněně spolehnout na Boží milosrdenství a jsou v útěšných slovech Sirachovcových dokonce jakoby favorizováni. Vždyť „prosba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde.“ Modlitby nabývají u těch bezmocných, „posledních z posledních“, mimořádnou kadenci. Tak silnou, že ji nic nezastaví, dokud nedosáhne cíle – vyslyšení Nejvyššího, jeho spravedlivého soudu a nastolení lidmi pošlapaného práva.

Po starozákonním čtení následuje žalm. My zpravidla jeho slova mnoho nevnímáme, stěží si zapamatujeme antifonu. Tak vám slova 34 žalmu připomenu, ona potvrzují to, co sdělovalo prvé čtení: „Spravedliví volali a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně. Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají …“ (To jsou slova, která by si zasloužila vlastního rozjímání, stejně jako text druhého čtení, kde se Pavel prokazuje svým „dobrým bojem“ a očekává „věnec spravedlnosti od spravedlivého soudce“, kterého se dostane jemu, stejně jako „všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod“.)

Biblické texty korunuje evangelium o „modlitbě farizea a celníka v chrámu“. Ježíš, tento mistr protikladů užívá dvou protagonistů – farizeje a celníka – a my z Písma dobře víme, že jde vskutku o protichůdné postavy. Co by nám však nemělo uniknout, je to, komu Ježíš říká své podobenství - „těm, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví“. To je podstatné. Právě těm, kteří se na druhé dívali skrze prisma své „dokonalosti, spravedlnosti a demonstrované zbožnosti“, těm je toto podobenství určeno.

„Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník.“

Farizej - člen „vyšší třídy“, společenství kněží a učitelů zákona, kteří se snažili bezchybně dodržovat Boži přikázání. To byla elita izraelského národa. A pak je tu jeho protiklad, postava celníka. Kdo to byli oni celníci? Zloději a podvodníci. Oba jdou do chrámu, aby se modlili, ale – oba se modlí jakoby k jinému Bohu. Ač ve své modlitbě oba mluví o sobě, je jejich modlitba zcela jiná. Farizej se „postavil“ doprostřed chrámu. Skoro to zní, jako by se postavil před, či snad i nad, samého Boha. On, dokonalost sama, se obrací k Bohu Zákona a víc než modlitbu mu předkládá výčet svých zásluh, své zbožnosti: postím se dvakrát za týden - farizeové se postili v pondělí a ve čtvrtek jako zadostiučinění a smír za hříchy pohanů; odvádím desátky ze všech svých příjmů - přitom měli povinnost odvádět desátky jen s plodů země. Dále, už jakoby mezi řádky, i když to výslovně neříká, jako by přidával: „tak si Hospodine všimni a oceň, jak jsem dokonalý!“ Mluví sice k Bohu, ale mluví o sobě. Je tak plný sebe a „ty druhé“ má jako měřítko své dokonalosti. „Děkuji, že nejsem, jako oni. Jako támhleten celník.“

Celník. Jeho protiklad. I on se modlí. Ale Bůh, ke kterému se obrací, je Bůh milosrdný, velkorysý. Ačkoli je veřejným hříšníkem, všemi, a oprávněně pohrdaný, je pravdivý. Nepředkládá Bohu své zásluhy, ale svoji hříšnost a ubohost. Nestaví se doprostřed chrámu, nechce být na očích ostatním lidem a ani nemá odvahu „postavit“ se před Boha. Postává kdesi vzadu v příšeří a pohnut lítostí, se pokorně bije v prsa. Obrací se k Bohu, také mluví o sobě, ale s kající prosbou: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“

Ježíš je skvělý scénárista, on umí vygradovat setkání světa povýšené pýchy s poníženou pokorou. A tak nás ani nepřekvapí závěr této perikopy: „Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus!“

A protože je tento příběh určen právě „těm, kteří si na sobě zakládali“, těm, kteří se tím samým také povyšovali nad druhé; kteří také nejspíš děkovali Bohu, že „nejsou jako ostatní“, přidává Ježíš k Božímu ortelu i své poučení. „Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Krásně se to poslouchá, zní nám to jako pohádka s dobrým koncem. Ale… Není toto podobenství venkoncem určeno i nám? Kolik máme v sobě pokory celníkovi a kolik pýchy farizeje?

Každý s nás má v sobě namíchané tyto dva prototypy, každý z nás se snaží udělat dojem – na druhé i na Boha. Jenže, kolik je v nás upřímnosti? Nechci se nikoho dotknout, ale trochu toho farizejského divadélka hrajeme i my, to si přiznejme. A přitom se zbožností farizeje měřit nemůžeme, zato s hříšností celníka ano.

A tak, dříve, než začneme posuzovat a soudit „ty druhé“, zkusme se na sebe podívat Kristovým pohledem. On nepřišel soudit, ale ospravedlňovat. (A my, my nejsme spravedliví, my jsme, pravda, díky Kristu, už ospravedlněni.) My o své ospravedlnění před Bohem,o musíme ještě usilovat. Přiznejme si, že namnoze tak dobře víme, co mají dělat a jak mají jednat „ti druzí“. Kéž bychom se raději ptali: „Co mám dělat já? A jakého mne chceš Pane mít?“ Najdeme-li odpověď, pak najdeme i své místo – nejen v onom chrámu před Bohem, ale hlavně v životě.

Jiří Vojtěch Černý