14.10.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Nevzdejme se věčnosti

Nevzdejme se věčnosti

Moudr 7,7-11

Žid 4,12-13

Mk 10,17-25

28. neděle v mezidobí

První čtení je dnes vzato z knihy Moudrosti a o moudrosti je v ní také řeč. Pisatel se modlí, prosí o dar moudrosti. A všimněme si, jak vysoko si moudrosti cení. Výše než žezla, trůnu a bohatství, více než zlata a drahokamů, dokonce ještě více než zdraví a krásy, co víc, a to už zní hodně troufale, než denního světla.  Celkem sedm (7 je v judaismu číslo Boží a také plnosti) velkých a kýžených dober a těch všech je pisatel ochoten se vzdát pro dar jediný – dar moudrosti. Ano, tak vysoko si cení tento neznámý prosebník moudrosti.

Moudrost ve SZ je vnímána především jako schopnost rozlišovat co je dobré a správné.

Rozlišovat, „rozetnout“ ono věčné napětí mezi dobrem a zlem je možné pouze pomocí moudrosti a prostřednictvím Božího slova. Toho slova, které je: „plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč; které proniká až k rozdělení duše a ducha, pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími… před jeho očima je všechno nahé a odkryté, toho, jemuž se budeme zodpovídat…“

Tato slova pronáší autor listu Židům, pronáší je navenek sice o Bohu, ale protože Ježíš, Boží Syn, je s Bohem totožný – „Já a Otec jedno jsme – Kdo zná Otce, zná i mne“ – dosaďme si za Boží slovo životodárné, všepronikající slovo s velkým S na začátku, tedy Božího Syna. A vztáhněme toto Boží Slovo, tuto ztělesněnou moudrost, cennější než všechna bohatství – jak o něm mluví kniha Moudrosti, na dnešní evangelium. Staví nám před oči známý příběh „o bohatém mládenci“. A my, snad proto, že jsme jej už tolikrát slyšeli, snad trochu i z pokrytectví, že se nás přece netýká (nejsme přece bohatí!) přejdeme jej, aniž bychom se nad ním zastavili, aniž bychom jej třeba vztáhli i na sebe sama. (A on je i o nás – ostatně, každé slovo Písma, každé slovo Kristovo je i o nás a pro nás. Písmo sv. je „Knihou života“, nikoli novinami s včerejšími zprávami, které odložíme.)

Za Ježíšem „přibíhá nějaký člověk a co víc, pokleká před ním“. (Nějaký člověk, spokojme se s touto anonymitou, např. Matouš mluví o mladém muži, Lukáš o muži vznešeném.)

Už tato prvá věta nám může mnohé napovědět. Tento blíže neurčený bohatý člověk přiběhne – vyvíjí fyzickou námahu, (nadto u dospělého člověka bylo neobvyklé běhat); musí mít tedy důvod. Pokleká – také ne bezdůvodně, ale jako projev úcty (což bylo rovněž neobvyklé gesto) a hlavně, ptá se! To je člověk toužící po odpovědi – a jeho dotaz je dotazem zásadním: „Co musím dělat, abych dostal věčný život?“

Co musím dělat …? On tedy ví, že věčný život, Boží království, vyžaduje lidské úsilí a námahu, že nepadá samo do klína; a také si je velmi dobře vědom, že jde o hodnotu nad jiné důležitou, pro kterou je třeba mnohé obětovat. Potíž je v tom, že „pouze mnohé“ a nikoli „všechno“, jak vysvitne z dalšího pokračování.

Ježíš začíná výčtem požadavků Desatera – ty byly každému známé, a tento člověk, nejspíš s jistou hrdostí a nepochybně i pravdivě, tvrdí, že: „to všechno zachovával od svého mládí“. Stojí však za povšimnutí, že Ježíš začíná až od pátého přikázání, cituje tedy ta přikázání, která zahrnují naše vztahy k druhým; která jsou nezbytná pro náš společenský život. Jsou to přikázání o lásce k druhým – a Ježíš na něj také s láskou pohlédne. Pak však přijde požadavek, který je tak náročný, tak nepřijatelný: „Jdi, prodej všechno co máš a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi.“ Toto onen muž nečekal a tady je pro něho – i pro mnohé Kristovy následovníky, ano i pro nás, kámen úrazu. Požadavek duchovního života: být vnitřně svobodný, nespoutaný majetkem, nespoutaný čímkoli. Nepřímo zde Ježíš vyslovuje hned první přikázání Desatera: – Uctívat, věřit, milovat a sloužit jen jedinému Bohu. A také si místo něho nedosazovat žádné hodnoty, byť měly sebevětší cenu. Potíž není v tom, že je někdo bohatý, majetný; potíž nastává tehdy, kdy na svém bohatství lpí, kdy je jím spoutaný. Kdy se stává jeho otrokem a není schopen se ho vzdát. Požadavkem evangelia není stát se programově chudými. Vůbec ne. Požadavkem evangelia je být vnitřně svobodný. Nesvázaný vlastněním čehokoli, nebo i kohokoli. Je to prosté, protože jakékoli vnitřní otročení (čemukoli, případně komukoli), nás tím samým uzavírá další výzvě, a to vrcholné výzvě, evangelia: „Přijď a následuj mne!“ Není přece možné sloužit Bohu i mamonu; není možné sedět na dvou židlích; není možné být otrokem majetku, závislostí, závisti, své nepostradatelnosti, a kdoví čeho ještě, a současně následovat Krista. Onen mladík znal a modlil se denně slova židovské modlitby: „Miluj Boha celým svým životem, celou svou duší, ze všech svých sil…“ Ale on zůstal jen u slov. Vyznával Boha ústy – a nepochybně velmi zbožně a upřímně, ale nebyl schopen slova tohoto životního programu ve skutečnosti naplnit. Protože miloval více než Boha, sebe a svůj majetek. Proto také nakonec odchází. Pro neschopnost překročit své vlastní hranice, neochotu vzdát se vnitřní vazby na své vlastnictví. Ten mladík, navenek zasluhující uznání, je ve skutečnosti tragickou postavou.  Pro krátkodobé cíle, pro povrchní hodnoty, se vzdal cíle největšího, cíle, na nějž se běžel Ježíše, jakožto uznávaného Mistra, zeptat. Věčného života. Vyměnil bohatý život, život svobodný, otevřený pro přijímání hodnot věčných, hodnot duchovních, (byť možná s prázdnou kapsou) za živoření s plným měšcem, Nebyl – podle slov Písma: MOUDRÝM. Protože pravá moudrost spočívá v překračování sebe sama, v nespoutanosti a otevřenosti vůči novému, neproniknutelnému, transcendentálnímu.

Připouštím, že se na téma vnitřní svobody a moudrosti snadno mluví, ale setkání s realitou takového života je ochromující. A naplnění v praxi, v následování Ježíše a v požadavcích Jeho evangelia, je náročné a nesnadné. I apoštolové, tito ostřílení Kristovi následovníci, nechápou. Zaráží je radikalita Kristových požadavků. A tak k nim, stejně jako k nám, zaznívá onen paradoxní příměr: „Snáze projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ Bohatý je ten, kdo je příliš obtěžkán množstvím svých zavazadel – věcí, na nichž lpí - které není schopen a ochoten odhodit. A proto se neprotáhne onou Jehlou – to byl název úzkého průchodu v Jeruzalémských hradbách. Onou Jehlou bylo možné projít, protáhnout se pouze až poté, kdy člověk odložil svá zavazadla, kdy odstrojil náklad z velbloudího hřbetu. Tato „jehla“ je příměrem k úzké bráně k věčnosti.

Je nesnadné být Kristovým následovníkem. Je nesnadné umět se vzdát sebe sama, své pravdy, svých předsudků, svých, pouze přízemních hodnot. Je málo „chudých duchu“, je málo „blahoslavených“, je málo, skutečně moudrých. Moudrých podle vzoru oné moudrosti, o níž prosil pisatel v prvém čtení; moudrých, kteří umějí rozlišovat podstatné od vedlejšího, důležité od nepodstatného. Moudrých, kteří hledají pravé jistoty. Ty lze nalézt pouze u Boha. Ten nikdy nezklame, ten dává vždy mnohonásobně víc. My pokřtění máme u Boha otevřený účet, podložený nejryzejší valutou – jeho láskou. Nevzdejme se věčnosti jen proto, že více spoléháme na sebe, na své schopnosti, na svůj majetek, než na Boha a na jeho lásku.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zajezd-do-Omanu

 
Nahoru