Nevybíráme si jen ty sympatické, vlivné, prospěšné
Lk 10,1-12.17-20
14. neděle v mezidobí
„Žeň je sice hojná, ale dělníků málo.“ Tato věta dnešního evangelia o bohaté žni, avšak nedostatku dělníků, je dobře známá, je rovněž často citovaná s poukazem na současný nedostatek Kristových služebníků – kněží i misionářů, na bohaté žni jeho slova, jeho radostné zvěsti. Onou větou si pomáháme při planém lamentování a zapomínáme na kontext, v němž byla řečena. Tak tedy, dnešní úryvek evangelia začíná slovy, která by nám neměla uniknout.
„Pán ustanovil ještě jiných, dvaasedmdesát učedníků, poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít.“ Pán ustanovil ještě dalších dvaasedmdesát učedníků. To má svůj biblický význam. Ježíš si nejprve vyvolil dvanáct apoštolů: ono dvanáct znamená, že jsou posláni jen ke dvanácti kmenům Izraele, k vyvolenému národu. Ale nyní ustanovuje sedmdesát dva, což znamená ke všem lidem, ke všem národům, neboť podle První knihy Mojžíšovy, je na světě dvaasedmdesát národů. Tedy do celého světa. „Poslal je před sebou tam, kam chtěl sám přijít“ Jděte – oni jsou nejen jeho svědky, jsou jeho předchůdci, oni jakoby připravují terén srdcí budoucích Kristových posluchačů a učedníků. Nejdřív musí přijít oni a musí přijít s vědomím, že jsou jen předchůdci, služebníci, dělníci. Na nich bude záležet, jak úspěšná bude Kristova mise.
A pak přichází ona věta: Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. „Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.“ Kde zasévá Kristus semeno Slova, kde Hospodin nachystal půdu příhodnou, tam je, tam musí být, vždyť jinak to ani nejde, hojná žeň. Celý svět („Jděte do celého světa a hlásejte evangelium …“) je Božím polem, obilnicí světa. Avšak, bez dělníků, bez služebníků a ženců, by Boží úroda mohla přijít nazmar. Je třeba dělníků. Ne vlastníků a manažerů, ale dělníků, kteří v potu práce budou sklízet bohatou úrodu do Božích sýpek. Budou pracovat „na Božím“, ne na vlastním, a odměnou jim bude to, co říká Ježíš v poslední větě: „Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebi.“
Ježíš je posílá po dvou – další, ne nepodstatný detail. Dva už vytváří společenství. („Kde jsou dva, nebo tři ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“) Jsou si nejen oporou; mohou a mají si navzájem pomáhat, ale jsou si vzájemně i korekcí. Nehlídají se, (nejsou Svědkové Jehovovi), ale vzájemně se chrání od sebestřednosti, pýchy, jednání na vlastní pěst a podle svých představ. A pak, podle semitských pravidel; oni jsou svědkové, vyslanci Kristovi, a ke svědectví je třeba dvou, nebo tří svědků.
Jděte! Každá mše sv. končí oním „Ite missa est!“ – Jděte, jste posláni. („Jděte ve jménu Páně!“) I my jsme dělníky na Boží vinici. My všichni, ne pouze ti povolaní, vyvolení, církví ustanovení. Naše slova, náš příklad, naše jednání je – mělo by být, poselstvím a svědectvím Kristu. Úkol pro každého křesťana – a úkol nelehký. Že není svědectví Kristu procházka růžovou zahradou, o tom svědčí další Kristova slova. „Posílám vás jako ovce mezi vlky.“ Zbloudilá ovce je vůči smečce vlků bezbranná. Ale oni, ač navenek bezmocní, nejsou ztraceni. Vždyť „jdou v moci a síle Kristově“. Budou napadáni, budou zraňováni, dosaďme: budou pronásledováni, budou zatýkáni a souzeni podle lidských soudů, budou menšinou ve světě lží a bezpráví – a přece, nebudou poraženi. Přemoženi vlčí silou světa. Protože jsou Kristovi. Jsou Kristem posláni. Mluví a jednají v jeho jménu. Ve jménu, „které vyzná každý jazyk a před kterým poklekne každé koleno“.(Filip 2,10)
Autentický Kristův svědek je paradoxně silný ve své bezmoci. Ve své nezajištěnosti. Ve spoléhání se jen a jen na Krista. To se, dle mého, skrývá pod oním: „Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky, ani hůl …“ My chceme mít všechno zajištěné. Místenky, ubytování, finanční (i technické!) prostředky. Ne tak Kristův „poslaný“. Vychází v moci a síle Kristově. Spoléhá (nikoli ovšem nezodpovědně) na Krista („který má dost prostředků, aby nás ochránil …“)
„S nikým se cestou nepozdravujte.“ To neznamená nikoho nezdravit, ale: „s nikým se cestou nepozdravujte!“ znamená cosi jako varování: k nikomu a na nikoho se nevažte. Buďte nezávislí. Na nikoho se nespoléhejte a také: nenechte se zatahovat do sporů a hádek, buďte nestranní. To souvisí s další důležitou výzvou: „Když vejdete někam do domu, napřed řekněte: Pokoj tomuto domu. Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj…“ a také: „Nepřecházejte z domu do domu!“ Zdrojem mnoha nepokojů, napětí a nedorozumění je ono „přecházení z domu do domu“. Nevyhledávat si „lepší“, být svobodný a nezávislý. Nezávislý na vnějších poměrech, na očekávání i požadavcích představených a v neposlední řadě i na tlaku tzv. „veřejného mínění“. Ono se totiž zákonitě postaví proti tomu, kdo je právě oním dobrým dělníkem a svědkem Kristovým. Protože pak bude nezávislý na uznání, na pochlebování, na přání mocných. Kristův svědek není ani stranický, není ani korouhvička, která se otáčí podle větru a přání vlivných.
Dále, Kristův poslaný má přinášet pokoj. („Ten, který svět nemůže dát.“) Má být „nositelem pokoje“. Přání Božího pokoje, je více než pouhé pozdravení. Hebrejské šalom je vícevrstevný pojem. Neznamená jen klid, mír, absenci zla a nenávisti. Pokoj do domu, do mezilidských vztahů může přinášet jen ten, kdo je sám pokojný. Vyrovnaný. Kdo má pokoj v sobě a kdo žije v harmonických vztazích, v pokoji – s druhými i ve vztahu s Kristem.
A ještě jedna výzva: „Jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu.“ Onou mzdou je právě pozvání ke stolu. V Orientu (ale nejen tam), je společné jídlo výrazem společenství, pospolitosti. Vzájemnosti. My to dnes (bohužel) neznáme z vlastních rodin, ale v církvi jsou přece mše sv., agapé, vždy vázány na společenství. Neslavíme sami, ale společně. Vytváříme živé společenství kolem oltáře. Nevybíráme si jen ty sympatické, vlivné, prospěšné. Všechny si nás vyvolil Kristus, všechny nás poslal jako své dělníky na svou žeň. A pro všechny má onu nejkrásnější zvěst: „Přiblížilo se k vám Boží království.“ A my jsme – měli bychom být, hlasateli této Kristovy zvěsti. Toužit po čemkoli jiném, než po Božím království, by bylo tak pošetilé, tak hloupé.
Jiří Vojtěch Černý
