20.08.2017, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Neuškodí nám, když se od kananejské ženy přiučíme její pokoře

Neuškodí nám, když se od kananejské ženy přiučíme její pokoře

Iz 56,1.6-7

Mt 15,21-28

20. neděle v mezidobí

V posledních letech hýbe celou Evropou problém uprchlíků; ve společnosti v nebývalém měřítku narůstají xenofobní a rasistické nálady a postoje – do toho nám církevní lekcionář nabídne texty, které jsme právě slyšeli. Jakoby korespondovaly s velkým tématem dnešní doby, tématem cizinců a postojů společnosti k nim. Samozřejmě, že nám Písmo nenabídne jednoznačné a jednoduché řešení přistěhovalecké krize, ale může nás poučit o tom, jak přistupovat k těm, kteří jsou ochotni respektovat pravidla, zákony a společenské normy a hodnoty zemí, do nichž přichází. Židé zakládali – a zakládají doposud, svou náboženskou příslušnost na výlučnosti vyvoleného národa. Nic proti tomu, vždyť Hospodin se ke svému národu takto hlásí. Přesto je jejich postoj k cizincům, kteří přijmou jejich Zákon, jejich společenská a rituální pravidla, velmi velkorysý. Vždyť kupř. Izaiáš v prvém čtení, které je z období návratu Izraelitů z Babylonského zajetí, říká přímo revoluční slova: „Cizince, kteří lnou k Hospodinu, kteří mu slouží a milují jeho jméno a jsou jeho služebníky, přivedu na svou svatou horu a dám jim radost ve svém domě modlitby.“ Přesto, že si Židé střežili svou víru v jednoho Boha a etnickou čistotu svého národa a odmítali vše vnější, cizí jejich víře v jednoho Boha, přesto jsou ochotni přijmout mezi sebe ty, kteří, jak říká Izaiáš: „budou lnout k Hospodinu, budou mu sloužit a budou milovat jeho jméno“. To znamená také pohany, kteří se vzdají své víry ve všemožné bůžky a přijmou víru v jediného Boha, Hospodina. Ty, kteří se přizpůsobí Zákonu a přikázáním národa, uprostřed něhož žijí. Židé, i přes hluboké vědomí příslušnosti k vyvolenému národu (a ta pro ně byla v okolním, nepřátelském světě, silnou ochranou), dokázali být k cizincům, k NE -izraelitům velmi liberální, pokud tito přijali víru v jejich Boha a spolupodíleli se na osudu jejich národa. (Tady slovo poučení: cizinci, kteří přijali víru v jednoho Boha, Boha Izraele, nazývali Židé příchozími = proselyty. Proselyta, který v plnosti přijal závazky mojžíšského zákona a obřízku, tedy konvertita z pohanství k židovství, byl pak ve společenství Židů zcela rovnocenným.)

Izaiáš jasně říká, že: „ty, kteří uvěří v Hospodina, budou ho milovat a jemu sloužit“ nevyloučí pro jejich pohanský původ ze svého milosrdenství a ze své spásy. Cituji: „přivedu je na svou svatou horu a dám jim radost ve svém domě modlitby. Jejich oběti a žertvy budou mi potěšením na mém oltáři; neboť můj dům bude domem modlitby pro všechny národy.“ Jinými slovy, všichni, kdo věří v jediného Boha, Boha Abrahámova, Izákova a Jákobova, mají stejný podíl na spáse a vykoupení, jež dává Bůh svému vyvolenému lidu. Mají stejnou účast na Božím milosrdenství i bohoslužbě v chrámu.

Také evangelium se dotýká, byť nepřímo, vztahu Židů k pohanům. A Ježíš dává, jako už tolikrát, lekci tolerance a lásky k bližním, bez ohledu na jejich etnický původ.

Po zázračném nasycení zástupů, neobvyklé cestě po hladině jezera a sérií podobenství o Božím království, odchází od Genezaretského jezera a vydává se na sever, do tyrónského a sidónského území, které obývají pohané. A právě zde, se odehraje dnešní evangelní příběh. Ježíš, se suitou svých učedníků prochází kananejským krajem a tvoří tak pro místní cizáckou skupinu. A přesto jedna z žen – matka, trpící posedlostí své dcery, mu kráčí v ústrety a hlasitě – to aby překřičela všechny ty, kdo ho obklopují, volá: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův!“ Ti, kdo jsou kolem, ti vidí jenom otravnou ženskou, notabene, pohanku; její křik je obtěžuje, chtějí po Ježíši, ať ji pošle pryč, co má na něho - jejich Mistra, co křičet … ale Ježíš dobře slyší, co volá: vždyť to jsou slova vyjadřující mesiánský titul, ta pohanská žena jej oslovuje jako Mesiáše! A také jako od Mesiáše (jemuž není nic nemožného) od něho očekává zázrak – uzdravení své nemocné dcery. Přesto je Kristova reakce velmi rezervovaná. „Jsem poslán jen k ztraceným ovcím izraelského domu!“ Žena se však nedá odradit Kristovým odmítavým postojem. Přichází ještě blíž, dokonce se mu klaní (biblisté se přou o to, zda slovo proskynein znamená postoj hluboké úcty náležící Bohu, nebo je jen projevem úcty.) Ježíš odpovídá, pro nás v, až nepochopitelném, šovinistickém tónu: „Jsem poslán k Židům, není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.“ A ona kananejská žena? Zkusme si představit sebe sama na jejím místě: nevím jak vás, ale mne by se určitě dotklo, ne-li urazilo, kdybych byl přirovnán ke psům, sbírajícím pod stolem zbytky jídla jejich pánů. Přestože se tato, řekněme Kristova neomalenost, určitě oné ženy dotkla, přesto pokorně přijme, spolkne, tuto urážku, toto tvrdé odmítnutí a dál s důvěrou prosí: „Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají ze stolů jejich pánů.“ Taková odpověď nemůže nechat Ježíše lhostejného. Vždyť ta žena má více víry v Boží moc a více pokory a prozíravosti, než mnozí Židé, dokonce i než jeho nejbližší, kteří se přou o teplá místečka v jeho království! Tato pohanská žena vnímá to, co nevidí všichni ti svědci Jeho zázraků kolem Něho. A k tomu, jak velikou má v sobě dávku pokory!

Sama přijme pokořující roli psíka pod bohatě prostřeným stolem židovského národa a prosí jen o zbylý kousek z plného stolu Ježíšových zázraků. Ježíš s obdivem k její velké víře odpovídá: „Ženo, jak veliká je Tvá víra. Ať se ti stane, jak si přeješ.“ A evangelistův dovětek: „Od té chvíle byla její dcera zdravá.“

Každý evangelijní příběh v sobě skrývá nadčasové poselství – i z tohoto úryvku můžeme pro sebe vyvodit hned několik užitečných závěrů. Jednak ten, že Boží milosrdenství a pomoc se nevztahuje jen na některé etnikum či pouze jen na určité vyznání, stejně ani na nějaké církevní VIP. U Krista není rozhodující to, co se jeví navenek, neohromíme ho svoji okatou zbožností, ale naši vírou a láskou. Dále, že pokora, vědomí si vlastní hodnoty i schopnost sklonit se v úctě před druhými, hned se neurážet a nečinit ukvapené závěry, jsou tím, co otevírá nebe a dává vyslyšet našim prosbám (zatímco nafoukaná, ješitná pýcha jej zpravidla zavírá). Ona kananejská žena může být pro nás příkladem, přinejmenším pro svoji pokoru i víru v Ježíše a v jeho moc. Neuškodí nám, když se od ní přiučíme – třeba právě její pokoře, vždyť ta nám zhusta často chybí.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Banner-zajezd-Kanarske-ostrovy

 
Nahoru