Nesuďme a nebudeme souzeni

1 Sam 26,9.12-13,22-23

Lk 6,27-38

7. neděle v mezidobí

Jestliže jsme minulou neděli naslouchali Kristovým blahoslavenstvím a ona nás mohla až dráždit svou zdánlivou nelogičností - vyvyšováním chudoby, hladu, pláče, pronásledováním, dnes jsme slyšeli jejich dovedení ad absurdum. Milovat své nepřátele, co víc: žehnat jim a modlit se za ně; dávat jim dobrovolně, co mi násilím berou a když jsme u toho násilí – neodpovídat stejným způsobem; nejenom si nechat všechno líbit, ale ještě nastavit i druhou tvář. Nebránit se proti bezpráví, nepožadovat vyrovnání, vědomě se zříci i té nejelementárnější spravedlnosti.

Pochopit tyto Kristovy požadavky lidsky nelze – nanejvýš akademicky, když obklopeni příjemným prostředím spekulujeme odkud a kam, a co ještě lze připustit, ale – když jsme si prošli ohněm bezpráví a brodili se ve spáleništi nespravedlivých nařčení, pomluv, holé bezmoci – pak nám tato Kristova slova jdou až na dřeň a všechno se v nás bouří: „tohle ne!“ „Takhle to přece nejde …!“ Jde. Kristus sám je živoucím důkazem. Důkazem, že lze unést bezpráví a přece se nebránit. Že lze ustát bezpočet nepravdivých pomluv, nepravd a mlčet, nehájit se, nekřičet. Že se lze nemstít.

Jako příklad nám může posloužit David v prvém čtení. Je běžencem, pronásledován celým vojskem; král Saul mu ze zášti a závisti usiluje o život a teď – teď před ním leží bezbranný a bezmocný ve spánku. Jak snadné by bylo vzít kopí u jeho hlavy a … Abíšaj, Davidův synovec, se sám přímo nabízí – nebyl by to David, kdo by si znečistil ruce Saulovou krví. Konečně, i sám Hospodin, zdá se, je na Davidově straně – na vojsko seslal spánek (v originálu „mrákoty“ – je použito stejné slovo jako při stvoření – stav nevědomí). Jak snadné by bylo využít nabízející se příležitost. David přesto odolá. Nevyužije situace k lidskému řešení, ale veden věrností Hospodinovu zákonu a úctou k jeho pomazanému, nastolí si právo a spravedlnost lepším způsobem. Vezme kopí a džbán od Saulovy hlavy a pěkně na dálku, přes ochranný pás údolí, usvědčí Saula z jeho nespravedlnosti a svého bývalého přítele, Abnera, nyní velitele Saulova vojska, z vojenského selhání. Sám pak odchází středem. (Jako Ježíš mezi Nazaretskými.)

Jak lákavé a svůdné je pro nás využít slabosti, selhání a bezmoci těch, kteří nám ublížili, a zahojit si na nich své rány, své utrpení a spáchaná příkoří. David, tento Boží služebník, si bere příklad z Božího milosrdenství a jedná podle Boží vůle. Nepodlehne krátkozrakému a jednoduchému řešení, nepodlehne svodům slepé lidské spravedlnosti.

Zkusme si představit, jak bychom v podobné situaci asi jednali my? Nejsem si jist, že stejně velkoryse, jako David. Pro svůj hořkosladký pocit satisfakce vykřičet svoji ublíženost, a pak dupnout a ještě rozšlápnout… tak jednáme my lidé. Ale to je řešení Božího nepřítele. Toho, který se raduje, když padají rány, nadávky a teče krev a slzy. Bůh chce pro nás a po nás milosrdenství, smíření, odpuštění. Nebránit se, a to ne proto, že na obranu nemáme dost sil a odvahy, ale protože vědomě nechceme. Že namísto onoho lákavého (a velmi zrádného) vzetí Boží spravedlnosti do svých rukou, necháme jednat Boha. Že dáme průchod odpuštění a nebudeme odplácet zlé zlým. Mojžíšův zákon obsahoval ono „oko za oko, zub za zub“ – a na svou dobu to byl velmi velkorysý postoj - neubližovat více, než bylo ublíženo mně. Z knihy Tobiášovy známe ono: „Co nechceš, aby druzí dělali tobě, nedělej ty jim!“ To je moudré a etické. „Nedělat nedobré.“ Ale maximalista Ježíš jde ještě dál, jemu nestačí ona, až paradoxní blahoslavenství, ale hlásá: „Jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim!“ Jinými slovy: „Dělejte dobře!“ Protože tak budete podobní Bohu, který miluje bez míry a vše odpouští. A my jsme Božími dětmi, jsme jeho obrazem. Co víc: my máme „být dokonalí, jako je Bůh!“ Bůh je láska. A jenom láska a dobro mohou zvítězit. Důvodem dobra, které konáme, není ani sebeuspokojení nad vlastní dokonalostí, ani očekávání nějaké reciprocity, očekávání protislužby. Nedávat a nepůjčovat jen v míře očekávající stejnou splátku, (nejlépe i s úroky zavázanosti).

Boží láska, milosrdenství a dobrota jsou svrchovanými důvody naší lásky a dobra k druhým – vždyť všichni, dobří i méně dobří, ba i ti zlí, jsou stvořeni z lásky a Bohem milováni. „Neboť Bůh je dobrý k nevděčným i zlým.“

A ještě dodatek o soudu. „Nesuďte a nebudete souzeni. Nezavrhujte a nebudete zavrženi. Odpouštějte a bude vám odpuštěno.“ Tato slova už přesahují rámec pouhé morálky, to jsou slova eschatologická, odhalující zákoník Božího soudu. Soudu, který čeká každého. Soudu nanejvýš spravedlivého, protože Božího. Milosrdného, protože Otcova. Pravá láska vždycky dává, dává bez míry a nečeká na vyrovnání. Dává, protože chce dávat. Takový je Bůh. Takový je Kristus. A takoví se máme snažit být i my. Odměna nás nemine. Dostaneme mnohem víc, než jsme mohli kdy dát. „Míru dobrou, natlačenou, vrchovatou nám dají do klína.“

Jiří Vojtěch Černý