01.03.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Nepomlouvejme, nehaňme, odpouštějme

Nepomlouvejme, nehaňme, odpouštějme

Dan 9,4-10

Lk 6,36-38

Pondělí 2. postního týdne

„Pane, Bože, veliký a strašný…“, to jsou slova, která nám skoro až nahánějí hrůzu. My, lidé s nz. zkušeností s Bohem, jako s milosrdným Otcem, těžko uneseme slova: „Bože - strašný“.

Je ovšem třeba říci, že v knize Danielově má výraz „být strašný“ poněkud jiný obsah, než jak jej užíváme v hovorové řeči my. A co víc, u proroka Daniela jde nadto o něco jiného, než o náš postoj k Bohu, jemu jde o náš postoj k Boží smlouvě.

Každou smlouvu, ať na té nejvyšší i nejnižší úrovni, musí uzavřít přinejmenším dvě strany. Zde na jedné smluvní straně stojí Bůh - velký a hrozný, Bůh, který vždy a za všech okolností zachovává smlouvu. A na druhé straně člověk - malý a bojácný, který opakovaně smlouvu porušuje. Daniel tuto skutečnost vyjadřuje slovy: „Zhřešili jsme a provinili jsme se, jednali jsme svévolně, bouřili se a uchýlili se od tvých přikázání a soudů.“ Ano, tento hřích nevěrnosti se v různých variantách opakuje během celých lidských dějin. My jsme totiž, jako lidstvo, jako celek – opakovaně selhali a Boží smlouvu porušili - a to nejen v časech starozákonních, ale my ji porušujeme neustále, každým svým hříchem.

Co se stane, když jedna strana poruší smlouvu?

Druhá, poškozená strana ji tím samým může přestat považovat za platnou a také se jí přestat řídit. Bůh s námi uzavřel smlouvu a my jsme ji porušili. Bůh však, který je nadevšechno spravedlivý a milosrdný, přesto tuto smlouvu s nespravedlivým a pošetilým lidstvem nevypověděl, ale navzdory našemu neustálému selhávání, ji stále dodržuje. To je mnohem víc než akt spravedlnosti, to je akt úžasné a velkolepé lásky, které je schopen jedině Bůh.

A my? Kéž bychom si alespoň, jako Danielovi současníci dokázali přiznat a před Bohem vyznat: „Hospodine, nám se sluší hanbit ve tváři, neboť jsme zhřešili proti Tobě.“ Selhali jsme, ale tvá láska je větší, než naše hříchy. Tvé milosrdenství je větší, než naše nespravedlnost. Pokud v nás zůstane alespoň tento postoj kajícnosti a pokory, potud nás bude Otec milovat a stále nám velkoryse odpouštět.

Ještě si dovolím poznámku: když jsme recitovali odpověď k žalmu, společně jsme volali: „Nejednej s námi podle našich hříchů, Hospodine!“

Kéž by nám došlo alespoň to, že bychom už dávno byli všichni zatracení, kdyby s námi Bůh podle našich hříchů jednal! On je naštěstí, milosrdný Otec. On na naše pochybení, na naše hříchy nehledí. On s námi jedná jako milující Otec se svými, poněkud nevyvedenými, zlobivými, dětmi. A to je naše spása. Ale, také závazek. Vždyť v evangeliu zaznělo, až provokativně náročné, Ježíšovo slovo: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!“ Při těch slovech by nás opět mělo zamrazit – „být tak milosrdní“ - tak milého, srdečného, otevřeného a chápajícího srdce k druhým, jako je srdce Hospodinovo k nám! A aby posluchači, a také my, lépe pochopili, jak to Ježíš doopravdy myslel, přidává příklady onoho milosrdenství: „Nesuďte, nezavrhujte, neodsuzujte“ – ale také nepomlouvejte, nehaňte; dále: „odpouštějte, buďte štědří a rozdávejte vrchovatou měrou…“ – a to nejenom, když jde o statky hmotné… A tak bychom mohli pokračovat dále. My vlastně dobře víme, co máme činit. Ale, ruku na srdce, děláme to?

Myslím, že teď, na závěr, by byla na místě modlitba vycházející ze slov žalmu: „Pane, dej nám čas ke změně smýšlení, k obrácení a - nejednej s námi podle našich hříchů.“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru