"Není zde, byl vzkříšen!"
Sk 10,34-43
Jan 20,1-9
NEDĚLE ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ
Na pahorku nad Jeruzalémem je ono nedělní ráno, „den prvý po sobotě a (dle židovského počítání času) den třetí po chvatném pohřbu“, nezvykle rušno.
Někdy brzo nad ránem se odehraje cosi nepochopitelného, co vyděsí neohrožené římské vojáky a oni – jak nemyslitelné – se strachy rozutečou.
Poté, jak to jen nejdříve lze, přichází ženy – ano, ty jsou vždy první, když jde o pomoc, soucit, službu lásky. Jdou k hrobu, očekávají zemřelého – a jistě nečekají, že se stanou účastnicemi největší události v dějinách.
„Kdo nám odvalí kámen? – Kámen je odvalen!
Vzali Pána z hrobu! Nevíme, kam ho položili!
Kde je Kristovo tělo? Není zde, byl vzkříšen!“
Až příliš mnoho otázek na ono nedělní ráno. Zdá se, že se všechno změnilo; že nic, co včera bylo jistotou, už neplatí.
Když ukládali Kristovo tělo do hrobu, zdálo se, že je vše ztraceno. Ten, v něhož uvěřili, že je Boží Syn, co víc, že je Mesiáš, Boží pomazaný – skončil jako poslední zločinec na kříži a ani jeho tělo nemohlo být pomazáno. Kámen byl přivalen. Země se zavřela. Smrt ukončila všechny naděje, všechna očekávání. Obloha se zatměla a stejné temno je i v duších Kristových nejbližších. Prožili největší fiasko svého života. Už nelze v nic a ničemu věřit! Toho, o němž uvěřili – a sám to o sobě říkal, že je Boží Syn, popravily krvavé ruce římských katů, za přispění celé židovské velerady.
To bylo předevčírem – a teď je všechno úplně jiné, zcela naruby. Kámen je odvalen (čí silou a mocí?); hrob je prázdný (a oni přece viděli, jak ukládají Ježíšovo tělo do hrobu); ostatní evangelisté hovoří navíc o andělech v bílém rouchu, kteří tvrdí, že NENÍ TADY – protože BYL VZKŘÍŠEN!!!
Tento, křesťanům tak drahý příběh nedělního rána, jsme slyšeli už včera a uslyšíme ještě zítra. A i kdybychom neměli znát z evangelia nic jiného, než tento úryvek o vzkříšení – nevadí, vždyť toto je vrchol naší víry! Ježíš, Syn Boží, byl vzkříšen!
Jeho vzkříšení předcházela ukrutná smrt – smrt, kterou přijal dobrovolně a vytrpěl ji do posledního výdechu v lidské přirozenosti. A teď přichází doba, kdy ničím neomezen, bude přicházet – nejprve očividně ke svým učedníkům a poté, po všechny věky, i k nám. I my jsme pozváni na setkání se vzkříšeným. I s námi chce vést svůj dialog lásky, přijetí, odpuštění, milosrdenství. On, Boží Syn, na nás čeká! Čeká, až jako Jan, vstoupíme pomyslně do stínu jeho hrobu, abychom viděli a uvěřili.
To je to prvé – uvěřit. Spatřit duchovním zrakem ztělesněného Boha. A poté – o tom bylo dnes opakovaně řečeno – svědčit.
Prvními svědky (když pomineme římské vojáky) jsou ženy. Právě ony, které v židovské mentalitě nemají ani právo svědčit, jsou poslány anděly, aby svědčily – nejprve apoštolům. Ti, (omlouvám se za ten výraz), celí vyjevení, běží k hrobu. A hrob je prázdný! Petr, protože starší, dostává přednost od rychlejšího mladého Jana: nahlédá do hrobu – a nechápe. Plátna složená, rouška složená, avšak tělo chybí. Teprve potom vchází do hrobky Jan. Tento mystik, tento mimořádně citlivý a vnímavý apoštol. Nepotřebuje důkazy ani vysvětlení. Jak lakonicky – a přece výstižně o něm řečeno: „viděl a uvěřil“.
Jan, i když, stejně jako ostatní, nerozumí, uvěří. A bude až do poslední chvíle svého dlouhého života svědčit o Kristu, který je láska.
Petr bude ještě potřebovat setkání s Kristem, jeho slovo „neboj se“, „já to jsem“ i „pokoj tobě“. Ale i on bude poté, až ke své smrti na kříži, svědčit, že – a teď můžeme citovat jeho slova z prvého čtení – „my jsme svědky, toho všeho, co konal v Jeruzalémě. Ale pověsili ho na dřevo a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal … On nám přikázal, abychom hlásali lidu a se vší rozhodností dosvědčovali: To je Bohem ustanovený soudce nad živými i mrtvými.“ Tady nám podává Petr, autentický svědek a prvý z apoštolů, zocelený ve víře, svědectví o Kristově smrti a Vzkříšení.
Svědectví, na kterém stojí naše víra. A na čem stojí naše budoucnost? Třeba na poslední větě tohoto Petrova svědectví před jeruzalémským sněmem: „O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří!“
Zopakujme si to ještě jednou: „Skrze něho dostane odpuštění hříchů KAŽDÝ, KDO V NĚHO VĚŘÍ!“
Jiří Vojtěch Černý
