21.04.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Není důležité mít, ale být... pokorným a milosrdným

Není důležité mít, ale být... pokorným a milosrdným

Sk 4,32-37

Úterý po 2. neděli velikonoční

Dnešní prvé čtení ze Skutků apoštolských, začalo slovy, která nedávají spát po staletí všem církevním i duchovním společenstvím, civilním i řeholním komunitám, zkrátka všem, kdo usilují o společný život ve vzájemné jednotě a bratrství.

„Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné…“

To je IDEÁL KAŽDÉHO SPOLEČENSTVÍ, každé společnosti. Mít všechno společné a každý aby měl dostatek toho, co potřebuje. Jen pod čarou podotýkám, že se tento ideál nikdy nepodařilo opravdu naplnit. A pokud se tento ideál bratrského společenství podařil někde žít, pak to bylo jenom v počátku a dlouho to nikdy a nikde nevydrželo. Ani u prvotní apoštolské Kristovy církve ne. Pokud se budeme ptát proč, pak je odpověď nasnadě. Pro lidské sobectví, pýchu, závist, nepřejícnost, jedním slovem: hřích. Pro sebeprosazování, pro kastování uvnitř každého společenství. Je to dost smutné svědectví o nás, tvorech nazývaných „homo sapiens“, že nejsme ani za mák rozumní a moudří, a že spolu na základě jednoty, rovnosti a bratrství, nedokážeme žít. Dokážeme jen tato velká slova velkohubě vykřikovat a zalévat je krví, (jak o tom svědčí historie - mám teď na mysli Francouzkou a bolševickou revoluci. Ti měli tato slova přímo ve svém programu) - ale nadiktujte někomu pod hrozbou revolveru v zádech, či biče na zádech, aby byl velkorysý, velkodušný a spravedlivý. To nelze. K dobru, a k lásce k bližním, se nevychová nikdo pod nátlakem. A přesto lze druhé k lásce, ke vzájemné pomoci a spravedlivému dělení vychovat. Ale taková výchova může být jenom v dobré rodině, v laskavém prostředí a důvěře a pouze vzájemným příkladem.

Byl jeden geniální pedagog, chodil po světě bosý a chudý a ti, kteří měli dobré srdce a prázdné kapsy, za ním chodili a jemu rozuměli a naslouchali. Pak jej ovšem ti druzí, kteří měli plné kapsy a prázdná, tvrdá srdce, ukřižovali. Ono to nemohlo ani jinak dopadnout - dobrota se nikdy neodplácí dobrým a láska se zpravidla odměňuje nenávistí. Jsme my lidé už takoví - což neříkám na omluvu, ale jako smutné konstatování.

Ježíš dobře vychoval skupinku svých učedníků, a apoštolů. A oni v prvních dobách církve byli opravdu jednotní - měli ono jedno srdce a jednu duši. Ale jak křesťanů přibývalo, přibývalo i sobectví, chamtivosti, zášti - zkrátka hříchu a hřích jak známo působí rozdělení. A tak si začali ponechávat leccos pro sebe, do společné kasy dali jen něco a ne všechno, a když se ze společného rozdávalo, byli vpředu ti, kdož měli tvrdší lokty, atd., apod. Jakpak bychom tohle neznali, vždyť se tak chováme všichni. A když se objevili takoví snílci, kteří chtěli ideál prvotní církve obnovit, nazvali jsme je blázny. A přece! Díky, že jsou, stále jsou, ti nepoučitelní idealisté, jako např. sv. František, don Bosco a mnozí jiní „blázni pro Krista“. I když nepochopení a nedocenění, činí náš svět lidštější a krásnější. Vědí totiž, že není důležité MÍT, ale BÝT. A že někým být, neznamená mít funkce a tituly, ale znamená to být pokorným a milosrdným. Přál bych tomuto šílenému světu, který staví na výkonu, úspěchu a ekonomice, více těch, kteří se nejen modlí ono: „Ježíši tichý, srdce pokorného, učiň srdce naše podle srdce svého“, ale kteří se také podle této modlitby snaží žít!

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru