06.01.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Nenechme se ovlivnit „vnějším veřejným míněním“

Nenechme se ovlivnit „vnějším veřejným míněním“

Iz 601-6

Mt 2,1-13

Zjevení Páně

Pouze evangelista Matouš nám zaznamenává jedinečnou historickou událost, která je takovou pomyslnou korunou vánočních svátků, spojených s událostmi Kristova narození. Zjevení Páně; příchod a klanění Tří králů, jejich hold Božímu synu. Završení hledání moudrých. Přehlídku vytrvalosti, moudrosti a pokory.

Příběh dobře známý, i když hojně dokreslený pozdějšími výklady a fantazií. My toho ve skutečnosti víme velice málo o oné „noční návštěvě na nejvyšší úrovni“. A tak si vypomáháme – tu spekulacemi, tu lidovou představivostí. (Dokladem jsou naše dojemné „jesličky“, kde nalézáme ony tři (?) neznámé v královských rouších. Dost nepohodlný oděv na dlouhou cestu; ostatně do bohatých rouch je oblékly ruce chudých řezbářů, které jinak, než vnějším znamením královského šatu, neuměly vyjádřit královský majestát.) Nechtěl bych narušovat dojemnou atmosféru dnešní slavnosti, jen si dovolím věcnou poznámkou, že nejspíš všechno bylo jinak. Ale kdybychom věděli, „jak to doopravdy bylo“, neztratili bychom něco z oné kouzelné a tajemné nálady dnešního svátku?

Uvádí jej prvé čtení. Skrze proroka Izaiáše, tohoto starozákonním mluvčího adventu, vánoc, ale i postní doby. Začněme tedy u něho. Obrací se na zdecimovaný zbytek svých souvěrců v Babylóně s jásavou výzvou: „Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou… Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři … všichni se shromáždí, přijdou k tobě … poklady národů přijdou k tobě … přinesou zlato a kadidlo, rozhlásí Hospodinovu chválu …“ Babylonští exulanté již zrezignovali na moc a slávu Hospodina, bohatství Jeruzaléma má jen rozměr dávných vzpomínek a „materiálního bohatství“ jeruzalémského chrámu. Nyní však, dle Izaiáše, přináší dary „okolní národy“ a to proto, aby „rozhlásily Hospodinovu chválu“. Izaiáš vyzdvihuje přitažlivou sílu Jeruzaléma, tohoto výsadního židovského města pro okolní pohanské národy, zatímco ti, kteří jsou vyvolenými „účastníky Hospodinovy chvály“ fňukají nad ztrátou města Hospodinova – Jeruzaléma v babylónském vyhnanství. Izaiáš už dopředu ukazuje na dalekou budoucnost kdesi v Persii, („viděli jsme jeho hvězdu na východě a přišli se poklonit Pánu“) kde se chystají k náročné cestě ti, kteří, díky své moudrosti a otevřenému srdci, čtou z nebeských hvězd zprávu o tom, že se „narodil židovský král“ a jdou jej hledat, aby se mu mohli poklonit. („Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele“ - Nm 24,17). Oni totiž jen moudří a pokorní umí zvednout oči k nebi, hledat v hlubinách vesmíru, stejně jako svých duších, odpověď na to, kdo je „nejvyšším Pánem nebe a země“. („Ten, který, ačkoliv má Božskou přirozenost, nic nelpěl na své vznešenosti, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí … při jeho jménu musí pokleknout každé koleno na nebi i na zemi“- Filip 2,5-10)

- Na tomto místě by mohla zaznít přednáška o tom, jak to vlastně bylo s tou hvězdou? Bylo o tom napsáno už dost, a novodobé poznatky jednoznačně vyvrací nebeskou vlasatici (Halleyovu kometu, protože ta se v daném období na nebi prostě objevit nemohla, a onen „ocásek“ byl přimalován malířem Giotem až v 15. stol.) Šlo o konjunkci dvou planet: Saturna a Jupitera, která se na nebi skutečně zjevila, byla okem dobře viditelná jako jasná hvězda v souhvězdí Ryb, a nastala v roce 7 př.Kr. Takový úkaz mohl být astrology své doby vykládán jako zrození židovského krále v Judei, protože Jupiter je planeta královská, Saturn symbolizoval Židy, a souhvězdí Ryb představovalo oblast dnešní Palestiny. Není tedy divu, že pro ony neznámé „magoi“ – mágy, učence, hvězdopravce neboli mudrce, byly hvězdy znamením „narození židovského krále v Judsku“ (Dnešní Palestina ještě neexistovala).

- Neméně zajímavým je pohled na vznik tradiční sestavy Tří králů. Rozhodně nešlo – a ani nemohlo jít, o osamělou trojici panovníků. Na dalekou cestu – pravděpodobně z Persie, (na Persii ukazují i soudobá vyobrazení perského šatu) se vydávala nepochybně celá karavana, v jejímž čele sice mohli být oni tři mágové - jejich počet se cca od 5. stol. odvozuje od počtu darů. Výběr darů byl tradiční – současně však symbolizuje charakter obdarovaného – zlato pro krále, kadidlo pro Boha, a myrha pro člověka – myrha byl vzácný balzám, určený (ne pouze výhradně) i k balzamování zemřelých. Spíše pozdní křesťanská tradice, vyznávající Krista jako Nejvyššího kněze, proroka a krále jim propůjčila tyto atributy. No, i ono pojmenování „Tří králů“ je trochu úsměvné: „Kašpar, Melichar, Baltazar“. (Jméno perské-kaš=poklad,bharámi=nesu→ten, kdo nese poklady; hebrejské-melekh→král; babylonské-Balát-šar-ussur→zachraň život králi.) Písmena, jimiž se poznamenávala břevna dveří (podobně jako beránkovou krví trámy hebrejských příbytků v Egyptě) jsou vyjádřením požehnání: „Christos Mansionem Benedicat“ – „Kristus ať žehná tomuto domu“. Kdo ale, z obyčejných lidí 8. stol., uměl latinsky? A tak si lidé pro neznámý obsah dosadili tři jména – a další obtíž zdárně vyřešena. K tomu kolorit lidových zvyků a koled – a dojdeme třeba až ke Tříkrálové sbírce … (Ale by škoda u ní zůstat, to nejpodstatnější teprve přijde.)

Oni „králové“ doklopýtají cestou velmi náročnou a dlouhou, vedoucí přes nekonečnou Arabskou poušť (a notabene v noci – kdy jindy lze jít podle svitu hvězdy) do centra judského království – Jeruzaléma. A jdou, naprosto logicky - vždyť jde o narození krále, rovnou za jeho panovníkem. A tím je náš známý Herodes. Ukrutník, paranoidní megaloman, geniální projektant i emoční a sociální zrůda. Další příběh znáte. Obklopí se suitou židovských znalců Zákona a Proroků, ti se rovněž vyděsí (pastýři a obyčejní lidé se radují, mocní Krista odmítají – tak to bude po celou dobu jeho, nejen pozemské, existence. Kristus je „znamení, kterému se bude odporovat“). Podle Micheášova proroctví přihrají Betlém, jako místo narození Mesiáše (Mich 5,1) a králové vychází na poslední a nejkratší úsek cesty. Herodes si vyžádá při jejich návratu přesnou informaci a my dobře víme, že ne proto, „aby se i on mohl židovskému králi poklonit“.

VIP poutníci dorazí k betlémské jeskyni, nenechají se odradit obrazem bezmezné chudoby a s radostí – poznání přináší radost – se pokloní malému dítěti, v němž, protože moudří a nezatížení předsudky, rozpoznají budoucího Krále králů, a složí mu své dary.

Unaveni po své náročné misi uléhají k spánku; další režii přebírá nebeský Otec, který je posílá zpět, oklikou kolem Jeruzaléma. A oni, poslušni nebeského hlasu, se tak nepřímo stanou Ježíšovými zachránci.

Jak a čím by bylo možno charakterizovat ony mágy? Moudrostí, poslušností, vytrvalostí, nezištností, pokorou … samé dobré a potřebné vlastnosti. A v čem bychom je mohli (měli) napodobit my? (Exempla trahunt.“) Třeba v odvaze nenechat se spoutat tmou okolo nás i uvnitř nás. Nepodlehnout povrchnosti a pohodlnosti, ale překonávat i zdánlivě nemožné při svém hledání (životních cílů, Boha, lásky, smyslu života …) Být vnímaví k Božím znamením a ukazatelům v našem životě. Nenechat se ovlivnit (oblbnout) „vnějším veřejným míněním“, umět žasnout, radovat se i sklonit před tím, co (případně kdo) nás přesahuje. Ony postavy starodávných poutníků jsou skutečně velmi inspirativní. Snažme se být i my příkladem a světlem pro druhé. Klaňme se skutečnému Králi, a nepoklonkujme pozemským prospěchářům a lhářům. A Kristův příslib nakonec: „Kdo vytrvá do konce, bude spasen!“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru