13.03.2016, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

"...Nemusíme se vláčet životem s těžkou koulí svých hříchů na noze. Můžeme je odevzdat Kristu..."

"...Nemusíme se vláčet životem s těžkou koulí svých hříchů na noze. Můžeme je odevzdat Kristu..."

Iz 43,16-21

Flp 3,8-14

Jan 8,1-11

5. neděle postní

Dnešní evangelní scéna s nebohou hříšnicí, která farizeům a zákoníkům ve skutečnosti slouží jen jako záminka pro diskreditaci Ježíše – a Ježíšovi poslouží k prokázání nesmírné, odpouštějící lásky, ta je vskutku dojemná. A poučná. Než však budeme těžit z jejího bohatství, obsaženém především v radostné zvěsti o Božím milosrdenství a odpouštějící lásce, zadívejme se na jednu okolnost, která prolíná všemi třemi biblickými texty. Totiž na naše neustálé ohlížení se zpět; na přehnané lpění na minulém a s tím související neschopností žít naplno „nyní a zde“ a s důvěrou se ubírat do budoucnosti.

Izaiáš v prvém čtení pronese k Izraelitům v babylónském zajetí výzvu: „Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo!“ Znamená to snad, že si nemají připomínat cestu z egyptského otroctví do Země zaslíbené? Vůbec ne! Vždyť na této velkolepé události stojí víra Židů, potažmo i křesťanů. Bez připomínky PASCHY – východu z Egypta a PŘECHODU pouští za mocného Božího působení, by ztratila celá židovská kultura i naše křesťanská liturgie, své kořeny. Izaiášovi jde však o to, abychom neustrnuli jen na tom, co bylo. Abychom se s falešnou nostalgií nevraceli do, (časem beztak zidealizovaných) vzpomínek, ale žili v přítomném čase, s pohledem upřeným vpřed. Vyplývá to i z následující věty: „Hle, já dělám (tvořím) věci nové!“ Dějiny vyvoleného národa, stejně jako křesťanství, nestojí jen na tom, že Hospodin vysvobodil svůj lid z otroctví a dovedl je do slíbené země. Hospodinovo působení není jednorázové, ono vlastně nikdy nekončí. On neustále tvoří novou historii. Osobní historii každého člověka. Je třeba jít stále kupředu. To je spojeno s dalším Izaiášovým příslibem: „Cestu vytvořím na poušti a řeky na neschůdných místech.“ Kdyby Izraelité zůstali stát, kdyby se stále jen navraceli k tomu co bylo, (k oněm příslovečným egyptským hrncům plným masa), nedošli by svého cíle. Stejně tak i my. Kdybychom zůstali ve svém životě stát na místě a neusilovali hledat, leckdy i velmi náročné, nové cesty, nikam bychom nedošli. Bůh i na naší cestě životem, která může zrovna tak připomínat neschůdnou cestu pouští, pronáší ono zaslíbení: „Cestu vytvořím na poušti a řeky na neschůdných místech.“ Když najdeme odvahu k novým začátkům cest, On sám půjde před námi a bude nám připravovat cestu naší osobní pouští a dávat životodárnou vodu tam, kde budeme upadat do vyprahlosti a beznaděje. Jde jen o to, nelpět na již dosaženém, nedržet se zuby nehty toho, co bylo, ale naopak, posíleni tím, co bylo, překračovat své osobní hranice, své osobní pouště.

Nádherným svědectvím života v perspektivě budoucího a v očekávání jeho naplnění, je Pavlovo vyznání v listu Filipanům v druhém čtení: „Nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Ježíše Krista.“

Kdyby Pavel zůstal stát, nebo dokonce ležet, v prachu cesty u Damašku po svém obrácení, nikdy by se nestal tím, kým byl. Apoštolem národů, který přinesl Kristovo světlo do života nespočetných křesťanů. Sv. Pavel je nenapodobitelný ve svém osobním nasazení pro Krista, pro slovo Boží. On opravdu s lehkostí odhazuje nejen svou minulost horlivého farizeje, ale i svá další selhání. Ví, že: „všechno může v tom, který ho miluje“; ví, že všechno to, čeho dosáhl – a nebylo toho vůbec málo, je ničím, ve srovnání s tím, co jej teprve čeká: „S oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost, která se získá zachováváním Zákona, ale tu, která se dává tomu, kdo věří v Krista, totiž tu, která přichází od Boha a spočívá na víře…“

Když se pod tímto zorným úhlem zadíváme na evangelium, můžeme spatřit více, než jen krvelačnou scénu, v níž se rádobyspravedliví, jako supi slétají na jednu nebohou ženu. Oni v ní nevidí chybující ženu. Soudci, zákoníci, farizeové v ní mají záminku, jak konečně nachytat Ježíše. Ať jako rabi, za kterého se vydává, soudí... Odmítne-li ji kamenovat: poruší židovský zákon; přikloní-li se k židovskému právu, které trestalo za cizoložství kamenováním, pak poruší římské právo… Když řekne vinná, kde je jeho proklamované milosrdenství (a co ty ostatní pochybný ženský, které jsou dokonce v jeho družině?) Když řekne nevinná, jak to, že ten, který se prohlašuje za Božího Syna, nectí Zákon daný samým Bohem! Ať Ježíš odpoví jak odpoví, vždycky to bude použito proti němu. Navenek bezvýchodná situace. Ne však pro Ježíše. Ježíš použije ještě jiné právo, na něž nikdo nepomyslil. Právo Boží lásky. Právo milosrdenství, které sice nazývá vinu vinou, avšak nesoudí, ale odpouští. Jakoby se ho to netýkalo, skloní se a klacíkem si čmárá cosi do písku. A oni samozvaní soudci? Jako sršni se slétají kolem, provokují ho k odpovědi. Že by jim šlo tolik o spravedlnost? „Kdo z vás je bez hříchu, ať první po ní hodí kamenem.“

Už samo toto Kristovo prohlášení by mělo stačit k tomu, aby rozvášnění mravokárci pomalu vycouvali, přesně podle hesla: „chytrému napověz, hloupého trkni…“ A oni se už také někteří začínají vytrácet, nejprve ti starší, moudřejší; ne však ti, jimž zášť proti Ježíšovi zatemnila mozek. Ti doráží dál - vlastně až do chvíle, kdy si konečně všimnou, co to vlastně Ježíš do toho písku napsal. Pak se ve vší tichosti, pokořeni a zahanbeni, vytratí také.

Co to tedy Ježíš do toho písku napsal? To je otázka, která teologům nedává po staletí spát. (Většina exegetů soudí, že Ježíš psal hlavní hříchy přítomných udavačů i s jejich jmény; někteří se domnívají, že Ježíš symbolicky připomněl proroctví, že: „jména hříšníků budou zapsána do prachu“ (Jer 17,13). Nevíme… Víme však, že Ježíš chtěl zachránit onu hříšnou ženu z pomstychtivých rukou farizejů. A skutečně, toto Ježíšovo gesto přispělo k omilosrdnění, nikoli k odsouzení; vždyť odpuštění je Bohu milejší, než pouhá spravedlnost. Tímto závěrem docházíme k hlubšímu obsahu tohoto evangelia, jeho pravou hodnotou je poselství o Božím milosrdenství a odpuštění. „Bůh netrestá hříšníka, avšak nenávidí hřích. Bůh odsuzuje zlo, ale miluje slabého člověka.“ Kristus říká té ženě, se kterou nakonec zůstane sám: „Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“

„Nikdo tě neodsoudil – však také nikdo nemá právo tě soudit. A už vůbec ne ti, kdož sami páchají pod rouškou svého postavení a své moci, hříchy daleko špinavější. Soudit má právo jen Bůh a Jeho Syn. A ten tě nesoudí, natož aby tě odsuzoval. On se totiž nedívá na tvou minulost, na tvůj hřích. Dívá se na tvé srdce, vidí tě jako slabou ženu, která je Bohem milovaná právě taková, jaká je. I se svou hříšnou minulostí. Bůh se nedívá zpět, ani ty se už neohlížej za svým zpackaným životem, netrap se pro to, co bylo, ale JDI! A už nehřeš.“

Tak, jako dává řeka na poušti nový život, (jak obrazně zaznělo v proroctví starozákonního čtení) tak řeka Božího milosrdenství a odpuštění, dává nový život každému, kdo touží po smíření, po pravdě, po Bohu.

Ježíš je cesta, pravda a život. Této nejmenované hříšnici dal prožít setkání, přijetí, smíření a odpuštění. Po takovéto lekci ze zákona lásky snad už ani nelze více hřešit. Lze jen milovat a jít dopředu. K Bohu, k Ježíši, k pravdě a lásce…

Minulost je pro náš život nesmírně důležitá. Nelze ji vymazat a ani by to nebylo správné. Vždyť v mnohém určuje naši budoucnost, je pro nás školou, v níž se můžeme poučit, či lépe: měli bychom se poučit. (Hlavně ze svých chyb.) O popření naší minulosti v dnešním poselství Písma nejde. Oč jde? O to, abychom se nenechali minulostí, stejně jako svými minulými hříchy, spoutat. O to, abychom se, poučeni událostmi minulými, otevřeli budoucnosti. Abychom se stále jen neohlíželi, nevraceli zpět, ale směřovali kupředu s nadějí a provázeni vědomím, že milosrdný Bůh nás chce vést v našem osobním i duchovním životě. K novým skutečnostem a událostem. K novým hodnotám. Také k novým pádům, ale hlavně povstáním. To je ono Kristovo: „Já tě nesoudím: JDI a nehřeš více!“ Ano, nemusíme se vláčet životem s těžkou koulí svých hříchů na noze. Můžeme je odevzdat Kristu, nechat je uzdravit a dovolit mu, aby nás proměnil. A jít! Kam jinam, než dopředu? Kam jinam, než ke světlu, k pravdě, k životu. Ke komu jinému, než ke KRISTU!

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru