Nemsti se

Lv 19,1-18

1 Kor 3,16-23

Mt 5,38-48

7. neděle v mezidobí

Ačkoli spolu jednotlivé lekce dnešní bohoslužby slova nesouvisí, jsou řečeny v jiné době a pro jiné skupiny posluchačů, přesto lze říci, že to, co mají společné, je důraz na sociální vztahy. Zohledňují vztah k Bohu a naplňování práva a spravedlnosti mezi lidmi navzájem.

Hned prvé čtení ze třetí knihy Mojžíšovy (Leviticus) je souborem Hospodinových příkazů upravující vzájemné vztahy mezi Izraelity – tímto Božím lidem, lidem Zákona.

A co je dnes obsahem Božích příkazů, které lidu tlumočí Mojžíš? Výzva k lásce k bližnímu pod zorným úhlem lásky Boha k člověku. Tak třeba: „K svému bratru neměj nenávist v srdci, ale otevřeně ho napomeň.“ My se, často a snadno, proti těm, u kterých shledáváme špatné jednání, v srdci zatvrdíme – a pokud se nás jejich jednání osobně dotýká, pak si vypěstujeme vůči nim zášť, která snadno přeroste v nenávist. Jenomže nenávist – ta už je daleko za hranicí lásky k druhým lidem. Přitom by mnohdy stačilo tak málo. Najít v sobě odvahu nazvat nesprávné jednání pravým jménem a namísto unáhleného soudu ukázat bližnímu na to nedobré, nespravedlivé a zlé v jeho jednání. Napomenout jej – důrazně a přece s taktem a ohleduplně, ukázat mu jeho zlé jednání a vybídnout jej k nápravě. S velkou pravděpodobností se nesetkáme s pochopením a přijetím, avšak – mlčet ke zlu je zbabělé. Navíc, naše mlčení je nevyjádřeným, ale přece, souhlasem. Sami se tím, že se stáhneme, že se zapouzdříme ve „své spravedlnosti“, stáváme nepřímo spolupodílníky, spoluviníky, na zlém jednání svého bližního. Jak je řečeno: „obtížíme se kvůli němu hříchem“.

Dále je řečeno: „Nemsti se, nechovej vůči svým krajanům zášť, ale miluj svého bližního jako sebe.“ Nemsti se. Touha po satisfakci, po zadostiučinění, pomstychtivost. Snaha zjednat si (často i „ve jménu Božím“) nápravu, a nejlépe tak, aby protivníka citelně zasáhla, aby pěkně bolela – kdo z nás dokáže takovému pokušení odolat? Ale jakékoli „odplácení zlého zlým“, jakékoli zjednávání si vlastního práva, vede vždy ke zlému. Namísto abychom zlé přemohli, ještě ho násobíme – a mnohdy je naše jednání větším prohřeškem proti lásce, než bylo zlé jednání druhých. Důležitá je poslední věta: „Miluj svého bližního, jako sebe.“ Známe ji z Kristova prvního a největšího přikázání – přikázání lásky. Přikázání, kterým Ježíš „neruší Zákon, ale naplňuje jej“. A důvod? Protože: „Já jsem Hospodin.“ Největší autoritou, největším zákonodárcem je Hospodin. Bůh, který je láska. A proto každé jednání, které je v rozporu s láskou, je jednáním proti Bohu.

Svatý apoštol Pavel ve druhém čtení kárá Korintské pro jejich stranickost, neupřímnost, pošetilost a povrchnost, a nabízí jim jiný pohled na jejich vzájemné vztahy – pohled skrze jejich příslušnost k Bohu, k církvi. „Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch?“ Jste - jsme Božím chrámem. V naší duši přebývá Boží duch – Duch svatý. A naše srdce je svatostánkem. V srdci je naše láska k Bohu, k církvi a k jejím údům - našim bližním. A přece, i když jsme údy jednoho těla, i když nás spojuje jeden Duch a jsme Božími chrámy, chováme se k sobě nepřátelsky, navzájem si škodíme a ubližujeme. Tím jakoby „ničíme Boží chrám“. Co na to sv. Pavel? „Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý a tím chrámem jste vy!“ Ničit, bořit mezilidské vztahy, chovat se k sobě nepřátelsky, dělat si naschvály, soudit druhé, dokonce jim vědomě škodit – ať slovy pomluv a lží, ať zjevným násilím, ať ubližováním, dehonestací, pohrdáním druhými, to vše jsou činy proti lásce, a tím proti Bohu.

A do třetice promlouvá Ježíš. Pokračuje v řeči tzv. „Horského kázání“, této „Magny charty“ křesťanského života. Začíná odvoláním se na slova zákona, slova, která vyjadřují na svou dobu velmi progresivní požadavek spravedlivé odplaty. Limit pro pomstu je dán stejným prohřeškem – což ve své době bylo neslýchané. Dávat odplatu ve stejné míře, v jaké jsem utrpěl újmu. „Oko za oko, zub za zub.“ A Ježíš, tento revolucionář lásky, jde ještě dále, až k neslýchanému požadavku: nejen „neodplácet zlým, ale dokonce dobrým“. „Nastavit i druhou tvář“, namísto vráceného políčku. Zříci se vysouzeného majetku, dokonce ještě přidat i to, co je mé. Namísto doprovodu – což vycházelo z praxe římských vojáků, kteří si mohli vzít k dispozici jakéhokoli muže a nechat jej nést výzbroj – tedy namísto obvyklé jedné míle, jít s nepřítelem i dvě a pomoci mu nést jeho břemena. Nezištně obdarovat toho kdo prosí a nevymáhat na potřebném jeho dluh zpět. Být zkrátka vůči druhým velkorysými a dávat ještě více, než mi přikazuje zákon. A proč? Opět s odvoláním na Boží spravedlnost, která nedělá žádné rozdíly: „Bůh, Otec, dává vycházet slunci pro zlé i dobré a sesílá životodárný déšť spravedlivým i nespravedlivým.“ Boží spravedlnost vysoko převyšuje naši lidskou spravedlnost, pohybující se v intencích má dáti - dal. Bůh je velkorysý a milosrdný ke všem, bez rozdílu. A máme-li být „dokonalí, jako náš nebeský Otec“, pak musíme hrát podle jeho pravidel. Těch, která se naší lidské spravedlnosti jeví jako nespravedlivá. Spravedlnost ne podle skutků, ale podle lásky. Nemilovat jenom ty, kteří mi mohou lásku odplatit, ale i ty, kteří mi nemohou a nechtějí odplatit dobrým. Ano, i ty, kteří se proti mně staví nepřátelsky. Nevidět v nich své soky, ale bratry, vždyť jsou dětmi stejného Otce. To je náročný požadavek – zdánlivě nesmyslný, ale právě proto božský. „Moudrost tohoto světa je v Božích očích pošetilost“, říká sv. apoštol Pavel a my můžeme také větu obrátit: „Boží moudrost se nám, lidem tohoto světa, zdá pošetilá, nespravedlivá až nesmyslná.“ A přece. Není na světě větší a hlubší moudrost, než moudrost Boha, který všechno řídí s láskou a moudrostí; který každého miluje otcovskou láskou bez výhrad a bez podmínek. Kdybychom dovedli milovat podle Božího zákona lásky, pak bychom, možná, naplnili onu Kristovu výzvu: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“

Jiří Vojtěch Černý