Nemít strach

Job 38,1.8-11

Mk 45-41

12. neděle v mezidobí

Stejně jako v textech minulé neděle, i dnes půjde takříkajíc o život. V prvém čtení Job, prolezlý vředy, plný bolesti a zbavený všeho na čem lpěl; a v evangeliu Ježíšovi učedníci, peroucí se s rozbořeným mořem a prohrávající svůj boj s vlnami. Dá se říci, že aktéři dnešních biblických textů jsou konfrontováni se svou slabostí, jsou na konci svých sil a ocitají se tváří v tvář ohrožující smrti.

Jób, bolavý od hlavy až k patě, už vyčerpal svoji munici víry a důvěry v Hospodina; všichni kolem, ano, i ti nejbližší, mu předhazují jeho údajnou vinu a vysmívají se jeho, navenek pošetilé, obhajobě. Až dosud Jób obhajoval Boha i sebe, ale teď, tváří v tvář nepochopení, znevažování a k tomu nemalému tělesnému utrpení, začne Bohu vyčítat. A Hospodin nechá vyvřít všechny jeho pochybnosti, jeho výtky – a pak mu začne odpovídat. Zdánlivě až ironicky – to jsme dnes slyšeli: „kde jsi byl, když jsem tvořil nebe a zemi?; když jsem určoval hranice moří a oceánu? Co jsi dokázal? V čem mi chceš radit?“ Jobova velikost tkví nejen v jeho neochvějné víře, ale také v jeho obdivuhodné pokoře. Skloní se pod zřejmostí Boží argumentů a rezignuje: „ano, jsem jen prach a popel, odpusť mi moji pošetilost“. A Bůh mu nejen odpustí, v závěru knihy Job čteme, jak mu nejen navrátí vše ztracené, ale ještě mu mnohonásobně všeho přidá. Jobovy výtky s úsměvem přechází, ale za jeho víru a oddanost, věrnost a vytrvalost, jej vrchovatě odmění. Zkrátka Jób obstál. Volal s důvěrou k Hospodinu a Hospodin jej vysvobodil. 

A pak zde máme Kristovy učedníky na moři. Před nedávnem byli svědky zázračného rozmnožení chlebů a nasycení zástupů. Ježíše obdivují, respektují – a přece, když jde do tuhého, více než jemu, důvěřují vlastním silám, spoléhají se více na sebe, než na Boha. Situace na rozbouřeném moři v dnešním evangelním úryvku je toho dokladem.

Ježíš po náročném dni, plném divů, kázání, zázraků, je totálně vyčerpán, je řečeno: „vzali Ježíše, tak jak byl na loď“ – jaký byl? Unavený, nevyspalý, nejspíš i hladový. Hned jak vstoupí na loď, schoulí se na zádi na podušku a tvrdě usne. Tak tvrdě, že nevnímá bouři, silný vítr, vlny, které se přelévají do loďky, až se nebezpečně plní vodou. Učedníci horem pádem vylévají vodu, vzdorují vlnám. Ale jejich síly na rozpoutané živly nestačí. Když už je situace kritická, když už jim, doslova a do písmene „teče do bot“, teprve tehdy, když vyčerpají své lidské síly, obrátí se na Ježíše. S výtkou v hlase mu říkají: „Mistře, je ti jedno, že hyneme?“ Donuceni strachem, nouzí, obavami, obrací se na toho, který je do té šlamastiky dostal (v textu je použito výrazu: vybídl, lépe přinutil, své učedníky, aby se přeplavili na druhý břeh.)  Probuzený Ježíš neotálí, poručí moři: „Mlč! Buď zticha!“ (To jsou stejná slova, jako když vyháněl zlého ducha z posedlého – ale i moře a bouře představovaly v myšlení Kristových současníků démonické síly.) Na Kristovo slovo se moře skutečně zklidní, ztiší, vítr ustane a po vší té vřavě se rozhostí ticho.

Ježíš nejprve vytvoří prostor ke ztišení, zklidnění; zažene život ohrožující situaci, a pak jim dá duchovní lekci. „Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?“ 

Proč se bojíte? Proč se necháváte přemoci, spoutat, strachem? Což jsem vám už tolikrát nedokázal, že je v mých silách přemoci vše, co vás zvenčí i zvnitra ohrožuje? Proč se bojíte? To nemáte ani špetku víry ve mne, a v mého Otce? Proč spoléháte na sebe a nedůvěřujete mi. A mému Otci, který se vám už tolikráte zavázal slibem, že vás ochrání? Proč vám chybí víra? Důvěra? Tento štít před všemi obavami, strachy, nejistotami? Pořád ještě (stále, přes všechno, co jste se mnou a vedle mne prožili?) nemáte víru?

Neutichlo jen moře, mlčí i oni. Nemají odpovědi.

Stejně jako Job. Když mluví Bůh, nezbývá než mlčet. S Bohem je pošetilé se přít a dohadovat. Jeho vůle je silnější než naše, a jeho scénář vede vždy k dobrému konci. I když to ze svého přízemního a krátkozrakého úhlu pohledu nevidíme. Stěžujeme si, vyčítáme Bohu a kdekomu, viníme ty druhé a okolnosti – a teprve s odstupem času jsme sto nahlédnout, že se o nás Bůh nejen postaral, ale že nám dal mnohem více a na naší přiznané (a vyznané) slabosti nám dal i osobně vyrůst.

Job před Bohem kapituluje, modlí se za své přátele, ač mu vlastně svým výkladem Boží spravedlnosti ublížili, a dostane se mu zdraví a ještě dlouhých let plnohodnotného života. Kristovi učedníci se konečně rozhodnou vzbudit, zburcovat Ježíše, a dostane se jim záchrany i poučení, že u Ježíše, Božího Syna není nic nemožného, stejně jako u nebeského Otce.

Příběh učedníků na moři je tolik podobný i našim příběhům.  Vždyť ani naše životy nejsou klidnou plavbou po stříbřité hladině - jsou také mnohdy plavbou v bouřích vnějších i vnitřních. Dnešní slovo Boží Písma sv. nám připomíná, že Bůh, Ježíš, je stále s námi. Na lodičce našich životů, v každé situaci. Že nás nikdy neopouští. Náš problém je ve ztrátě víry - a to je právě to, co Ježíš vytýká i svým učedníkům. Jsme malověrní. Přestali jsme věřit v pomoc Boží a snažíme se pomoci si sami. A protože naše síly jsou omezené, topíme se ve vlnách svých životních šlamastik. Evangelium nám dává poučení, co máme dělat. S důvěrou se obrátit v modlitbě na Pána, vylít mu své srdce, přiznat si svá selhání. Vzbudit svoji víru a obrazně vzbudit Pána, který je vždy tak blízko nás. A Bůh nám pomůže. Ne však na způsob „automatu na vyslyšená přání“, ale teprve, když se vzdáme svých řešení, když uznáme svá omezení, své limity a přiznáme si svoji slabost; když necháme Pánu volné ruce pro jeho, vždy originální a nejlepší, řešení, pak docela určitě neutoneme. (I když si asi nabereme do bot – Pán nás neuchrání toho, pocítit důsledky svých slabostí a chyb.)

Není snadné si tváří v tvář prohrám, zklamáním, bezmoci, bolesti či utrpení uchovat dětinnou víru v Boha a v Jeho pomoc. Zvláště, když Boží pomoc a vůle bývá zpravidla úplně jiná, než my si představujeme, že by měla být. Bůh nemá snadná a jednoduchá řešení, vyžaduje naše podvolení se jeho vůli, které často nerozumíme. A nemít strach. Doufat. Věřit. Vždyť On i nám říká to své: „Proč se bojíte? Pořad ještě nemáte víru?“

Jiří Vojtěch Černý