Některé charakteristické znaky stáří podle Bible - víra

Přinášíme další část pojednání o staří v Bibli, které připravila Veronika Čepelková, vedoucí Diecézního centra pro seniory. Budeme se v ní věnovat některým charakteristickým znakům stáří, o nichž hovoří biblické knihy. V této části konkrétně víře.

V Písmu je víra zdrojem a středem veškerého života. Skrze víru člověk odpovídá na Boží záměry. Vzorem víry se stal především Abraham, který je nazván „naším otcem ve víře“, otcem všech věřících“.[1] Podle jeho vzoru žily a umíraly ve víře další významné osobnosti. Tato víra je přivedena k dokonalosti Ježíšem Kristem.[2] Český výraz „víra“ má svůj původ v indoevropském „ver“. S latinským verus, což znamená „pravý“, tu spoluzní i „věrnost“. Tento pojem je blízký hebrejskému výrazu pro víru (viz dále), jenž označuje spíše právě věrnost než víru v našem pojetí (tedy přesvědčenost). Co znamená víra v hebrejském, resp. biblickém pojetí lze lapidárně vyjádřit interpretací výrazu אמן, jenž demonstruje jistotu, schválení Boží výzvy a slibu, existenciání angažmá ve věci, jež je před člověkem. Amen je to, z čeho se vychází, a toto východisko involvuje to, k čemu se směřuje. Ve starozákonním myšlení není víra toliko stanoviskem myšlení, nýbrž jde o postoj vyvěrající z bytí tváří tvář Bohu (srov. Nu 14,11). Víra však znamená také poslušnost (srov. 2 Kr 17,14) a bázeň Boží (srov. Ex 14,31), což předpokládá důvěru. Orientuje se na Boží slovo (srov. Gn 15,6; Dt 9,23) a na Boží činy (srov. Ex 14,31; Nu 14,11 aj.). Ve starozákonním pojetí je víra celková orientace lidu. V Novém zákoně je vztažena většinou k objektu – jde o víru v Boha, v Krista a jeho slovo, ale je také něčím celostním – obsahuje myšlení, cítění, chtění, lásku, naději a činy.[3]

V Písmu je víra často představena ve spojení s něčím novým, co přichází do soukromého a vnitřního života člověka, a zároveň je spojena s životy druhých – členy lidu, národa, společenství.[4] Příkladem toho jsou některé biblické postavy, mezi nimiž zaujímají významné místo praotcové, jejichž příběhy zachycuje kniha Genesis. Není bez významu, že poslání těchto postav je konfrontováno právě s vyšším věkem. Pro správné chápání významu uvádění vysokého věku je však nezbytné si uvědomit, že tyto údaje nelze brát doslova, neboť jde o víc než jen pouhý údaj o počtu let. Celá kultura starozákonního prostředí, když chtěla vyjádřit postavení člověka a zdůraznit jeho mimořádný vztah k Bohu, přidávala člověku počet let. Tuto skutečnost je třeba vzít podle Duky v patrnost jako podstatné vodítko k chápání udávání vysokého věku ve Starém zákoně, především v nejstarších dobách.[5] Z příběhů postav, jimž Písmo připisuje vysoký věk, však také můžeme vyvodit určité signifikální znaky starších lidí (viz pojednání o konkrétních biblických postavách, kterým se budeme věnovat v dalších dílech).

Veronika Čepelková