29.04.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Největší Pan Režisér

Největší Pan Režisér

Sk 9,26-31

Jan 15,1-8

5. neděle velikonoční

Že Ježíš je skvělý a dokonalý režisér našich životů, o tom nemůže být pochyb. Vždyť zrežírovat život každého jednoho člověka, rozplést všechny zápletky, ukázat nečekaná řešení neřešitelného, obrátit na hlavu všechna zažitá klišé a nadělat z lotrů svaté, to umí opravdu jen největší Pan Režisér, Pán Ježíš. Takovým nečekaným a nepochopitelným režisérským kouskem je i „obrácení svatého Pavla“ u Damašku. Tohle nikdo nemohl očekávat, ani v nejbujnější fantazii. Proto se nemůžeme divit, když čteme v prvém čtení, jak přichází Pavel, dříve farizej Šavel, k jeruzalémským křesťanům, že mu nikdo nevěří. Není divu. Mají ještě zažitou trpkou zkušenost se starým Šavlem, pronásledovatelem církve. Naštěstí pro Pavla (a potažmo pro celou církev) se najde Barnabáš, který nehledí na to, co bylo, nevidí jen zavrženíhodné jednání starého člověka Šavla, ale chce věřit v nového člověka Pavla, který prošel výhní Ducha sv. ve křtu. Barnabáš byl bezesporu výraznou osobností jeruzalémské církve, neboť na jeho záruku se pro Pavla otevřou dveře k apoštolům a je mu uvěřeno. Co víc, je mu dokonce svěřena úloha hlasatele Kristova.

Tato krátká epizoda je, alespoň pro mne, dokladem, jak silnou měli apoštolové víru a důvěru (což je v zásadě totéž), že se nebáli přijmout Pavla mezi sebe. Vždyť, jak snadno si my někoho „zaškatulkujeme“, odepíšeme ho a vůbec mu nedáme šanci, aby nás mohl přesvědčit, že se změnil. Chyba je samozřejmě na naší straně, na naší nechuti otevírat ty své „škatulky“, překonávat své předsudky a věřit v to lepší v druhém člověku. Znamenalo by to totiž připustit, že Kristus může druhé změnit, zatímco my se vlastně změnit nechceme. „Změňte své smýšlení a věřte evangeliu!“ - to jsou jedny z prvních Ježíšových slov po jeho křtu v Jordánu. Nezměnit své smýšlení znamená naopak, uzavřít se Kristu i druhým. Zůstat stát, zůstat otrokem své pýchy a sebelásky. Kdo však zůstává ohraničen jen sám sebou, svými názory, svými předsudky, ten nemůže nést ovoce Kristovy lásky. Což je už obsahem dnešního Kristova podobenství o vinném kmeni. V něm opakovaně zazněla výzva k setrvání: Zůstaňte ve mně! Zůstaňte v mé lásce! Podobenství o vinném kmeni je krásné, a i přesto, že je snadno srozumitelné, zkusme si jej ještě více přiblížit.

Ježíš, se v něm přirovnává k vinnému kmeni, tedy k tomu, kdo je pevný, zakořeněný a tím životodárný. Z kmene, jak známo, vyrůstají nesčetné ratolesti, jimiž jsme my, my všichni bez rozdílu. Naším vyrašením je vlastně náš křest, a teď už je jen na nás, jak se budeme mít, coby ratolesti, k světu.

Ratolest, aby mohla nést plody, musí být srostlá s kmenem, nemůže si žít svým vlastním životem. To prostě nejde. Takže, jestliže Ježíš řekne: „beze mne nemůžete nic!“, pak je to zřejmá pravda. To je však jen základní předpoklad. Být napojen na kmen, na Krista, sát sílu z kořenů a nechat v sobě proudit jako životodárnou mízu jeho slova. Zkrátka věřit v Krista! Víra je pro náš život nezbytná. Ovšem, jak už to bývá, není ratolest, jako ratolest; není víra, jako víra. Skutečná, životodárná víra s sebou nezbytně nese potřebu být součástí církve, tohoto Kristova těla. A nejen to. Být s tímto tělem – církví, bytostně srostlý. (Tak jako ratolest s kmenem, jako církev s Kristem). Nestačí být pouze „jen“ pokřtěn. Vždyť, pro příklad, abychom vyrostli z novorozeňat, je třeba sát mateřské mléko; abychom vyrostli ze svého duchovního dětství, je třeba živit se Tělem a Krví Krista – a to bez mateřské náruče církve (ač se nám mnohdy může jevit spíše macešskou) nepůjde. Vždyť pouze v církvi je možné přijímat svátosti; pouze ve společenství církve se uchovává pravý poklad zdravého učení, modliteb, ano i Desatera. Nemůžeme si stačit v životě sami. Tak, jako nemůžeme být ratolestmi bez kmene – Krista, nemůžeme být ani věřícími bez církve. (Ač se o to mnozí pokoušejí, prostě to nejde…)

A dále: nemáme-li být jen jalovými ratolestmi, je třeba nést ovoce. A to už není samosebou, to bolí. Protože Bůh, jako dobrý a zkušený vinař, dobře ví, jaké jsme ratolesti. Co je v nás, ve výhoncích, ukryto. A tak ty, jež se jen vezou, jež na církvi parazitují, jež mají možná plno řečí lásce a „o těch druhých“, ty nemilosrdně odřezává. Musí tak činit, má-li být dobrým vinařem. Protože naše jalovost a nanicovatost by ubírala životodárnou sílu těm, kteří jsou ochotni růst; a, třeba i bolestně, měnit svůj život, své názory, předsudky, své hodnoty. Kteří chtějí „zůstat v Kristově lásce“. Ono totiž zůstávat v Kristově lásce vůbec není něco statického a neměnného. Naopak. Zůstávat v Kristově lásce, naslouchat jeho slovu, znamená stále se proměňovat, růst a zrát. A také přinášet ovoce. Což je notně náročný životní úkol. A tím ještě není požadavek na křesťany, na ty, co jsou a chtějí být Kristovi, zdaleka vyčerpán. Božský vinař pracuje nejen v zimě, kdy odřezává suché větve. On, a to se také neobejde bez bolesti, na jaře svou vinici prořezává. Tedy odřezává neužitečné výhonky na větvích a pročišťuje tak vinný kmen. Radikalita vinařského nože je neúprosná, stejně jako radikalita Kristova evangelia. Neúprosná, ale i nezbytná. Protože cílem našeho života je nést ovoce, smyslem našeho života je přinést hojnou úrodu.

Jsme-li spojeni s Kristem, zůstáváme-li v Něm a v Jeho lásce, pak jsme na svém místě. Zůstávají-li v nás jeho slova, slova evangelia, slova života, pak můžeme prosit o cokoli, a dostaneme to. Zase, abychom dobře rozuměli. To neznamená, že automaticky, jakmile poprosíme o kdejakou pitomost, Bůh nám ji neodkladně splní. Ale, jsme-li napojeni na Krista; je-li v nás jeho míza, která je ve skutečnosti jeho Duchem, jeho krví, pak plodem našeho života je láska. A láska nebude z principu žádat o nic, co je v rozporu s láskou. Proto Ježíš, a jemu lze bezvýhradně věřit, může s klidem tvrdit: „o cokoli budete prosit, to dostanete“. Jistě, protože pak budou naše prosby směřovat k oslavě Boha – lásky. Pak nebudou jen jalovými a sobeckými přáními, ale prosbou o to, co zhodnocuje náš život. Pak naše prosby budou natolik pravé, aby korespondovaly s Kristovým tvrzením: „já jsem PRAVÝ vinný kmen“. V Kristu není nic nepravého, falešného. Jsme-li jeho, zůstáváme-li v něm, pak ani v nás nebude a ani nemůže být – nic nepravého. A co víc, podle Kristových závěrečných slov: „pak poneseme mnoho ovoce a osvědčíme se jako jeho učedníci“.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zajezd-do-Omanu

 
Nahoru