07.11.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Nejšťastnější je ten, kdo dovede být spokojený s tím, co má

Nejšťastnější je ten, kdo dovede být spokojený s tím, co má

Flp 4,10-19

Sobota 31. týdne

Téma dnešního prvého čtení, z pera sv. apoštola Pavla, je pro mne inspirativní a povzbudivé, a hned vám vysvětlím proč. Mám totiž – stejně jako většina, zdaleka nejen věřících, potíž s tím, že jakoby neumím přijímat dary. Rád dávám, to ano, to mohu s čistým svědomím říci, ale když něco dostanu, nevím, jak se k darovanému a dárci postavit. To vůbec není projev nějaké skromnosti a pokory, to bych si nalhával, možná je v tom naopak skrytá dokonce pýcha, nevím, ale být obdarován mne vždy přivede do rozpaků. Vážím si toho, a jsem rád tomu, že na mne druzí myslí, že se se mnou dělí, ale neumím dary přijímat. To není ostatně nic neobvyklého, nenadarmo se přeci říká, že „je snazší dávat, nežli brát“. Sv. Pavel mne dnes povzbudil a snad i poučil svým přístupem k daru od Filipanů. Sám je v nezáviděníhodné situaci, zřejmě trpí nedostatkem – oblečení, jídla, o pohodlí ani nemluvě. A teď se mu do Efezu dostane od Filipanů nějakého toho zaopatření, snad i peněz, kdo ví. A Pavel? Chopí se pera a píše. O své radosti - z daru, to jistě, ale především o radosti z toho, že Pán může Filipanům připsat na nebeský účet kladnou položku za to, že hledali způsob, jak Pavlovi pomoci – a nalezli ji v doručeném daru. Raduje se z toho, jak si Filipané dobře stojí před Boží tváří. Nejenže, zřejmě jako jediní, mysleli na Pavlovy potřeby, když byl ve Filipech a starali se o jeho zaopatření, ale svoji starost projevují i zaslaným darem do Efezu. Myslet na druhé, podat jim onu číši vody, je skutek blíženecké lásky, kterou Pán při našem soudu (viz Mt 25) náležitě ocení. Pavel to ostatně výslovně připomíná: „Protože Bůh je přebohatý, skvěle vám oplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat.“ Sv. Pavel myslí na dárce, raduje se z toho, že darem pro něho získali ve skutečnosti mnohem více u Pána. Neprovádí žádné naše obvyklé slovní tanečky: „to nemuselo být“ a „neměli jste si dělat škodu“, to jsou naše úhybné fráze, když si s dárci a hlavně se svým vztahem k sobě i k nim, nevíme rady. Pavel s radostí dar přijímá – a to je to, co mne oslovuje. Umět projevit radost. Druhé, neméně významné v Pavlově postoji – nejprve myslí na dárce, cit.: „Ne, že bych vyhledával dary, ale hledám hodně kladných položek ve prospěch vašeho účtu.“ Pavel v prvé řadě myslí na dárce, teprve poté na sebe. A neříká toho o sobě málo: „Ne, že bych si stěžoval na nedostatek. Naučil jsem se být spokojen s tím, co mám.“ To je pro nás další výchovná lekce. Nejšťastnější je ten, kdo dovede být spokojený s tím, co má. Nejméně šťastným je naopak ten, kdo prahne, touží po tom, mít stale víc a víc, kdo není nikdy s ničím spokojený. Kdo se nedovede radovat. Takoví lidé – a je jich, žel, nemálo, jsou ve skutečnosti ubožáky, byť třeba žijí v nadbytku a přepychu. Ubožáci, protože se neumí radovat. Protože si neumí vážit maličkostí. Protože nikoho nepotřebují a stačí si sami.

Přiznal jsem se k tomu, že mívám někdy obtíž přijmout obdarování, to je pravda. Ale pak si vzpomenu na radu jednoho kněze, kterou mi dal už před drahnými lety, a ze které čerpám doposud. „Dej těm druhým možnost, aby tě obdarovali. Aby ti udělali radost.“ To jsem si vzal k srdci a naučil, spíše, stále se učím, říkat: „děkuji; jsem rád; jste hodní; Pán Bůh zaplať.“ Přehnanými díky, stejně jako odmítáním, uvádíme dárce do rozpaků. Zato upřímným „děkuji“, lépe ještě doprovázené úsměvem a projevenou radostí, obdarujeme i dárce. V tom spatřuji velkou moudrost života. A pak také v tom, co o sobě píše sv. Pavel: „Dovedu žít v odříkání, dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: sytostí i hladověním; s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu.“ Ano, umět žít v nadbytku – a nenechat se jím zkazit: namyšleností, pýchou, necitelností k druhým atd., a žít v nedostatku – a nenechat se připravit o naději a pokoj. Nesklouznout k závisti, nepřejícnosti, nepoctivosti, atd. O tomto umění mluví už Kniha moudrosti ve Starém zákoně. Pavel je muž Zákona nového a tak dodává – a to je slovo povzbuzení pro nás: „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu!“ V Kristu, stejně jako sv. Pavel, najdeme radost, pokoj a sílu – v dobách dobrých i zlých. A Kristus nás také naučí umět dávat i brát. Nebraňme se jeho výuce – i když je jeho škola mnohdy náročná.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru