Nejsme a nikdy nebudeme Kristem odepsáni
Lk 24,13-35
3. neděle velikonoční
To dnešní evangelium, (dovolím se být osobní, patří mezi mé oblíbené) je evangeliem, které nám ukazuje, že Ježíš, ač nepoznán, je přesto stále uprostřed společenství své církve, co víc, je jeho středem. Popisuje cestu učedníků, zmatených a zklamaných, z centra dění a kultu do Emaus a pak jejich opětovný, radostný návrat zpět do lůna církve; to poté, co poznali Pána. Je to evangelium ne na jedno kázání, ale na celé exercicie. Kolik je tady důležitých sdělení, podstatných dějových zlomů, a také extrémů, střídání nálad, emocí a poznání.
Ústředním tématem je vlastně obrácení, změna dosavadního směru cesty, ale také vědomí, že jedině cesta s Kristem a život církvi mají svůj smysl, že od čehokoli a od kohokoli utíkat nemůže nikdy přinést žádné řešení, ale dokonce ani radost a pokoj.
Pojďme popořádku. Dva učedníci, (nejsou anonymní, známe i jméno jednoho z nich) svým způsobem utíkají; utíkají od problému; od situace, s níž si nevědí rady a také, proč to nepřiznat, nejspíš utíkají i ze strachu před reakcí nevyzpytatelné Velerady a římských vojáků. Motivem jejich cesty není návrat domů (bývalo zvykem zůstat v Jeruzalémě ještě týden po svátcích), ale strach, zklamání, beznaděj. Oni bezesporu patří k předním Kristovým učedníkům, vždyť ví o všech událostech onoho zvláštního rána, „prvního po sobotě“. To ráno je doslova nabité událostmi. Nejprve za úsvitu jdou ženy pomazat Kristovo tělo; to sice nenaleznou, ale setkají se s anděly; Magdaléna posléze dokonce se samým Kristem. Poté jsou Petr a Jan rovněž konfrontováni s prázdným hrobem (Jan, který vešel, viděl a uvěřil…). Podplacené stráže rozšiřují lež o ukradeném Kristově těle.
Velikonoce, které jsou pro celý Izrael oslavou Paschy, exodu z Egypta, se toho roku promění v tragédii, vždyť ten, ve kterém poznali a uznali Mesiáše, byl ukřižován a do hrobu si vzal všechny naděje a očekávání. Oni dva učedníci představují všechny ty zklamané, rozčarované, vždyť pokud byl Ježíš Syn Boží, jak o sobě prohlašoval, jak to, že Bůh dopustil, aby lež, násilí a zlovůle měli poslední slovo? Zmatení a zklamaní odchází, lépe utíkají, z Jeruzaléma. Ti dva představují i naše útěky před realitou, která je jiná, než naše očekávání. Vždyť to známe sami: špatné skutečnosti a zlé události nás vždycky doženou. Nelze utéci před realitou, nelze utéci sami sobě. Zlo, lež a násilí mívají zdánlivě navrch a nelze před nimi utéci. Podobně je tomu ale i naopak: ani před Kristem, před pravdou a životem nelze utéci.
V nejhlubších temnotách našich nejistot, ve svíravých pochybnostech, ochromujícím strachu jde s námi Kristus. Jde s námi, jde vedle nás – a my jej nevidíme. Oni učedníci ho také neviděli; podivovali se nad spolupoutníkem, který snad spadl z višně, celý Jeruzalém mluví o Kristově ukřižování a tenhle – neví nic. A přitom, jak se mu krásně naslouchá, ano, uvádí jim tak známé příklady z Písma, že jim to nesepnulo, no ano, je to tak samozřejmé, do sebe zapadající … chtěli by poslouchat dál a dál, ale cesta končí a už se připozdívá. Toho zvláštního poutníka nechtějí opustit, ať zůstane s nimi, noc se už přiblížila. A pak se to stane. Ač hostem, ujímá se role hostitele, bere chléb, láme – vždyť je to Pán! Ježíš! Známá gesta, slova … otevírají se jim oči, srdce přetéká – a On se jim ztrácí z očí.
Teprve v okamžiku proměňování učedníci poznali toho, který byl uprostřed nich. A toto poznání Krista je pro ně oslňujícím zábleskem, okamžikem znovuzrození jejich víry, radosti a pokoje. Teprve teď mohou promluvit city. „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“
Toto poznání a především radost potřebují sdělit, a proto neváhají, nedívají se na pozdní čas ani únavu, a navrací se zpět do Jeruzaléma. „Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma.“
Do Jeruzaléma, odkud utekli; do Jeruzaléma, kde jsou apoštolové, tento základ budoucí církve. Ale i oni se již setkali se vzkříšeným Kristem. „Ti řekli: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“ Ke svědectví apoštolů připojují i to své: „Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak ho poznali při lámání chleba.“
Tento evangelní úryvek, líčící „prvý den po sobotě“ je vskutku silný – kolik zvratů a emocí v sobě ukrývá: od beznaděje a strachu k úžasu a radosti. Od útěku k návratu. Od odvrácení k obrácení.
Setkání s Kristem je zdrojem radosti a naděje. Pro apoštoly ve večeřadle, stejně jako pro učedníky poznávající Krista v Emauzích. A také: setkání s Kristem by mělo být radostným i pro nás! Jsme církví, která se schází ve svých současných Večeřadlech, v kostelech a slaví večeři s Pánem v eucharistii. Jsme stejně nedokonalí, bojácní a nedůvěřiví, jako byli apoštolové před setkáním s Ježíšem a před Letnicemi. A přitom, my jsme na tom mnohem lépe: máme poznání, máme svátosti. Jsme Božím lidem pokřtěným ve jménu Ježíšově a žijícím pod vlivem Ducha svatého.
To samo nás neuchrání před obavami, úzkostmi a pochybnostmi. I my budeme mnohokrát selhávat, utíkat bez boje a možná i svoji víru zapírat. Ježíš nás před našimi selháními neuchrání, ale: dá nám sílu a prostředky, jak se vzchopit, najít novou odvahu k životu z víry, k životu ze svátostí. I přes zjevné nedostatky v našich společenstvích, nedokonalost kněží a povrchnost v našem duchovním životě, nejsme a nikdy nebudeme Kristem odepsáni. Ježíš je s námi; jde spolu s námi po našich, mnohdy křivolakých cestách. Že ho nevnímáme a nepoznáváme; že se cítíme vyprázdnění, vyčpělí a nanicovatí, nemusí být trvalým stavem. Vždyť i jeho nejbližší učedníci jej nepoznali. Ale otevřeli se jim oči při lámání chleba. A uvědomili si, že jim v jeho blízkosti „hořelo srdce“. Otevřme se mu, nechme se zapálit ohněm jeho lásky a Duchem svatým. Když ho budeme chtít nalézt a přijmout, On se nenechá zahanbit. Stačí tak málo, třeba říci: „Pane, tady jsem a chci se ti odevzdat. Chci tě přijmout jako Pána svého života.“ Prostě odložit pohodlí naučených modlitbiček, zbožných frází a ohledů na druhé. Jít svojí cestou, být pravdivý a upřímný.
Když kněz pozdvihuje živého, přítomného Krista se slovy „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa“ odpovězme hezky sami za sebe, s pokorou a upřímně: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena.“ A ono se tak stane, když opravdu budeme chtít.
Jiří Vojtěch Černý
