Nejsem postižená

Můj táta se jmenuje Jakub. Je velký a hodný. A taky silný. Tak silný, že dokáže lámat i kameny. Je totiž kameník. Má velikou dílnu, kde jsou veliké stroje a kde je spousta hezkého kamení. Barevnému kamení táta říká mramor. Jinému žula a ještě jinému pískovec. Ty kameny řeže a brousí a leští. A pak do nich dělá různé ornamenty nebo vysekává písmenka a nápisy. A vybarvuje je zlatou barvou. Vypadá to moc hezky. Když jsem ještě měla vlásky, brával mě táta někdy sebou do dílny. A já se dívala, jak z ošklivého kusu kamene vybrousí drahokam jak pro princeznu. Jenže ta princezna by musela být velká jako slon, aby takový prsten vůbec uzvedla. Protože je tak těžký, že tátovi musí někdy  pomáhat  ještě  dva pomocníci z dílny, aby kámen vůbec uzvedli. Ale to už je dávno.

Od té doby, co mně pan doktor léčí toho bacilka, co mu říká rakovina, do dílny s tátou nesmím. Protože když se třeba řeže velkou pilou kámen nebo se leští, tak se práší. A to by mi mohlo ublížit. Tím, že je teď táta se mnou pořád na nějakých vyšetřeních nebo jsme spolu vždycky několik dní v nemocnici nebo do ní jedeme anebo se vracíme, tak táta nechodí do dílny a je jen se mnou. Je to fajn. Předtím, když jsem ještě měla vlásky, jsme spolu tak dlouho nebývali. Máma říkávala, že táta musí hodně pracovat, abychom měli penízky. To si se mnou pak hrávala máma. Teď už táta půl roku nemůže chodit do dílny a pracovat. Tak si myslím, že proto máma říká, že teď nemáme penízky.

Když mi pan doktor našel toho bacilka, co mu říká rakovina, tak jsem musela jít na operaci. Byla jsem zvědavá, co to operace je, protože do té doby jsem žádnou operaci neměla. Ani nějakou malinkatou. Jenže ani teď stejně nevím, co to operace je. Protože mě položili na postýlku ve velikém pokoji, kde byla spousta všelijakých přístrojů a stříbrných příborů pro doktory a nade mnou zvláštní, velký lustr. Nejspíš jsem byla hodně unavená, protože jsem usnula. A když jsem se probudila, říkali, že jsem už po operaci. A já si z ní nic nepamatuju. Škoda. To už je ale dost dávno. Pak přišly Vánoce a táta přinesl z našeho lesa za domečkem hezkou jedličku. Dal na ni s mámou svíčky a ozdoby a sladkosti, co mi je pan doktor dovolil jíst a já si je trhala. A pod stromeček jsem dostala od Ježíška moc pěkných dárků.

Hodné sestřičky v nemocnici, které mi půjčují razítko a já razítkuju obrázky a ony obdivují velká a barevná, průsvitná motýlí křídla, co je teď pořád nosím, protože mi sluší a mám je jako dárek od tety Adélky, daly tátovi a mámě spoustu lejster, aby je vyplnili a poslali na úřady. Sestřičky říkaly, že máme nějaký nárok. Prý na penízky, když mě táta pořád vozí do nemocnice a nemůže proto pracovat. A taky na léky, které mi musí kupovat. A tak máma s tátou ty lejstra vyplňovali a telefonovali a chodili na ty úřady se ptát, když něčemu nerozuměli. Trvalo jim to docela dlouho, i když jsou chytří a všechno ví, co ani já třeba někdy nevím. A když to měli všechno sepsané, tak to poslali na ty úřady. A čekali. Protože hodné sestřičky s tiskacím razítkem jim řekly, že to bude možná trvat dlouho. Že na úřadech je to na dlouhé lokte. Tomu nerozumím. Táta je velký a má taky dlouhé lokte, ale nic mu dlouho netrvá. Všecko má hned hotové.

Nakonec přišel dopis z toho úřadu. A když si ho táta s mámou přečetli, tak si spolu o něčem dlouho povídali a byli vážní. A taky se mi zdálo, že máma pláče. Máma říkala, že v tom dopise jim psali, že nemáme ten nárok, jak o něm mluvily hodné sestřičky. Kdybych prý byla postižená, tak nárok mám. Ale protože jsem jen nemocná, když mám tu rakovinu, tak nárok nemáme. No, je pravda, že postižení to mají těžké. Třeba strejda Vítek, co mu brácha omylem usekl prst, už nikdy nebude hrát na flétnu jako předtím. A kdybych musela chodit třeba v kolečkové židli, tak bych s tátou nemohla jít ani do lesa podívat se na srnky a zajíce. A to by bylo fakt mrzuté. Tak si myslím, že máma možná plakala štěstím. Když jí ten úřad napsal, že nejsem postižená, ale mám jen rakovinu.

Luboš Nágl