12.07.2017, autor: Luboš Nágl, kategorie: Příběhy

Nejen buřtem živ jest člověk

Nejen buřtem živ jest člověk

Narodil se v Praze r. 1891, takže je to už víc jak stoletý veterán. Člověka napadne, že by měl být dávno po smrti, protože co zásadního může jeden v tomhle věku světu ještě sdělit. Leč opak je pravdou. Žerou ho nejen staří, ale i mladí. Koho? Špekáček. Vlády se střídají, zdravá výživa bojuje proti tuku ze všech sil, aktivisté se přivazují ke dveřím masných krámů řetězy. Vše marno. Ať ve volbách vítězí levice nebo pravice, špekáček zůstává. Něco jako politická stálice. Boeuf Borguignon Jamie Olivera nebo Carpaccio z červené řepy Zdeňka Pohlreicha sbírají grandslamy na všech světových turnajích. Ale u ohníčku, napíchnutý na klacíčku, je světová jednička pouze jedna. Špekáček. Krom opékání je skvělý i v potápění. V kyselém láku s cibulí nemá konkurenci.

Tolik o záloze, kterou míváme vždy po ruce pro případ oslav s nejasným počtem účastníků nebo pro víkend, nadívaný nečekanými návštěvami. Anebo jen z toho prostého důvodu, že hostům už se zajídají nadívané labutí krky a zatouží po chudinské stravě vltavských vorařů. A tak na oslavu kulatých narozenin mojí manželky, nejlepší ze všech, nastoupil do zálohy v lednici balík domácích špekáčků od řezníka ze sousední vsi. Ale protože horečka červnové sobotní noci byla značná, nelákal hosty až tak moc žár ohně pod špekáčkem, jako spíš chládek ve stínu pípy. Gratulantů přišel zástup veliký, přibližně tak půl hektaru. Z toho důvodu stavíme vždy pro jistotu dva vojenské nemocniční stany. To aby bylo hosty kam naskladnit pro případ, že by se kapky deště celého světa toho večera spojily. Naštěstí k této katastrofě nedošlo. Leč přihodila se jiná, nečekaná. Moji synové a zeťáci vždy večer před oslavou stany postaví a já dělám stavební dozor, aby vše bylo řádně zajištěno. Ten pátek byla ale zrovna Noc kostelů a já musel být služebně mimo domov. Před půlnocí jsem se vrátil zpět a viděl, že stany na dvoře stojí. Šikulkové, můžu i já v klidu jít spát, pomyslel jsem si a ostražitosti dal náhradní volno. A to jsem neměl. Druhý den po poledni se totiž zvedl vítr a děly se věci. Stany se odlepily od země a začaly stoupat k modrému nebi. Naštěstí tou dobou už bylo na dvorku dost lidí a ti se okamžitě srdnatě pověsili na konstrukci, aby stany vrátili dolů na zem. Vše marno. Stan, veliký jak plachta Kolumbovy lodi Santa Maria, odplouval vzhůru i se zavěšenými nešťastníky. Nakonec se přeci jen podařilo toto vesmírné plavidlo dostat dolů a připoutat k zemi. A viník té nezáviděníhodné situace? Chybějící stavební dozor. Já. Když totiž sbor synů a zeťů postavil stany, narazil bečku piva, aby ten úspěch oslavil. A v rozpoutaném veselí se pozapomnělo na jednu drobnost. Zatlouct kotvící lana stanů do země. Konec už znáte. Naštěstí dobrý.

Začal jsem svoje povídání špekáčkem, tak ho s ním i skončím. Z období velkého třesku, kdy měla chaloupka na byt a stravu našich jedenáct dětí a peněženka byla hubená jak egyptské krávy, pochází i moje odporná vlastnost všechno dojídat a nic nevyhazovat. Když jsem v pátek po oslavě objevil v lednici načatý sáček se špekáčky, bylo mi jasné, že se data trvanlivosti v žádném případě nedožijí. Co teď? Vyhodit nebo zkonzumovat? Tady může pomoci jen hrdinský čin. Zachráním špekáčky. Sním je. A hned. A tak jsem povečeřel opékané špekáčky. Ta vůně, ta lahodná chuť. Sobotní ráno mě vítá spolu s netenčícím se zástupem špekáčků, takže o snídani je tím pádem rozhodnuto. Po přepočítání stavu je ale jasné, že situace vyžaduje razantnější postup. Jak se jinak dá kulinářsky využít špekáček? Na oběd bude buřtguláš. A byl. A bylo ho mnoho, takže část putovala do lednice. Teď už poloprázdný sáček měl pro mě jistou výhodu. Nemusím přemýšlet, co bude v sobotu k večeři. Tuk zase stékal do plamenů a sny byly, jak jinak, špekáčkové. Neděle i v postní době ruší přísná omezení a tak jsem snídaní lehce zhřešil. Byla po vzoru Otíka z Vesničky střediskové. Rohlik. Na oběd se podávala o hříbky a domácí klobásku vyšperkovaná verze buřtguláše a k večeři jsem přistoupil srdnatě, protože počet mých protivníků už přestával být v přesile. Když se pak v pondělí dojedl k obědu poslední zbytek buřtguláše, čekal mě večer na planši už jen poslední soupeř. Nedal jsem mu nejmenší šanci, propíchl ho skrz naskrz a materiál na lukulské hody pondělní večeře zasyčel v plameni. Sám se sebou jsem byl vcelku spokojen, když jsem usínal ověnčen vavřínem vítěze. Ale žaludek mi dal jasně najevo, co si o celé záležitosti po přestálé anabázi myslí. Že totiž nejen buřtem živ jest člověk.

Luboš Nágl

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru