15.11.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Nejdůležitější rovnice v našem životě

Nejdůležitější rovnice v našem životě

Př 31,10-31

Mt 25,14-30

33. neděle v mezidobí

Dnešní homilii otevřu prvním čtením z knihy Přísloví, které je oslavou, chválou, dobré ženy, manželky, matky. Začíná řečnickou otázkou: „Řádnou ženu, kdo ji najde?“ A pokračuje povzbuzením, že stojí za námahu být hledajícím, to když poukazuje na její hodnotu: „Větší cenu má než perly.“ Mám za to, že neuškodí, se u této chvály „řádné ženy“ na chvilku zastavit. Mluví-li se dnes o ženách, vyzdvihuje se především jejich vzhled, fyzická krása, jejich, řekněme estetické, přednosti. Na tom není nic ani urážlivého, ani nepřirozeného – první pohled (zvláště mužů), patří ženě a jejímu vzhledu. Jsme součástí kultury (opravdu kultury?), která hodnotí ženu podle parametrů módních žurnálů, která klade do popředí jen míry, váhu – a přitom to nejpodstatnější a opravdu nejkrásnější na ženství, jakoby popírá. To pisatel knihy Přísloví, ač pod vlivem antické kultury, je ve své pohledu na ženu daleko moudřejší, on vlastně vnější zjev ženy vůbec neřeší. Jen v jedné větě, téměř jakoby mimochodem, poznamená: „Půvab zklame, krása prchne.“ Namísto vnějšího vzhledu mluví o vnitřní kráse – o charakteru a vlastnostech „řádné ženy“. (Řádné – tedy té, která je v řádu hodnot, v pořádku, spořádaná …) Vyzdvihuje vlastnosti, které doposud nepřestaly zdobit ty ženy, které pokládáme za ženy dobré. Ženy, které jsou oddanými a pečlivými manželkami; pracovitými, ohleduplnými, které se po vzoru dobrých hospodyněk starají o domácnost, avšak to jim nebrání v tom, se o své zázemí, své statky i práci svých rukou podělit s potřebnými: „Svou dlaň otvírá ubožákovi, své rámě nabízí chudákovi.“ Přestože jde o text přes 2 tisíce let starý, jeho výpověď neztratila na své hodnotě. Dnes bychom sice použili jiné příměry a příklady, ale podstata – že řádná, dobrá, pracovitá, soucitná žena je k nezaplacení – ta zůstává. Žena se stává skutečnou ženou tehdy, když je tvůrkyní domova. Když kolem sebe vytváří pokoj, teplo, pocit lásky a bezpečí. Chvála a dík takovým, navenek možná obyčejným, ženám, matkám, manželkám. Všem těm, které svoji hřivnu ženství nezakopaly.

To v evangeliu hloupý a líný služebník svěřenou hřivnu zakopal. A nedopadl dobře. Protože hřivny nám jsou svěřovány k rozmnožení, ne k zakopání. „Jeden člověk se chystal na cesty: zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek…“ Za onoho anonymního majitele dosaďme Boha. Což nám všem, opravdu všem, nesvěřil do správy velké bohatství? Vždyť každý, úplně každý, jsme dostali do vínku nějakou tu hřivnu, talent, nadání, schopnosti, dobré vlastnosti. Není člověk, který by nebyl nějak obdarován. Jenomže, pak jde život - a ten je tou dobou, kdy je Pán „na cestách“- mimo náš pozemský prostor - a my máme s jeho dary moudře nakládat. Pán se přece jednou navrátí – jeho „příchod“ se bude konat ve chvíli našeho „odchodu“ – smrti, a dojde k vyúčtování, tj. našemu osobnímu soudu. Při něm se ukáže, jak jsme si ve svém životě stáli, zda jsme jednali zodpovědně ke svěřeným darům, nebo je z lenosti či sobeckosti promarnili. Někdo tu svou výbavu, své schopnosti ve svém životě maximálně zhodnotí; jiný prošustruje. Zde stojí za úvahu, co je ve skutečnosti tím „majetkem, který nám Pán svěřil“? Do běžného jazyka jsme přijali slovo „hřivny“ jako vyjádření pro schopnosti, dary, nadání; stejně jako výraz talent. Oba výrazy: hřivna i talent (z řečtiny) jsou rovnocenné a vyjadřují tehdy běžnou měrnou jednotku: hroudu stříbra, cca 30 kg. Hřivna tedy, jako materiální hodnota, není nikterak malá. Jde o milióny. Hřivna, jako dar, schopnost, nadání, ale také čas našeho života, je nevyčíslitelná a rozhodně ne malá hodnota. Ale co když si jako ony hřivny dosadíme ještě jinou hodnotu – hodnotu nejvyšší – lásku, jíž nás Otec miluje. (Přiznávám, že toto není z mé hlavy.) Co hřivny, jako Boží láska? Evangelista říká, že majitel svěřil svůj majetek „každému podle jeho schopností“. Bůh nás zná a ví, jaké jsou naše schopnosti – a podle nich nám dává svou lásku, na níž máme odpovědět, a svoji odpovědí lásky ji nadto zdvojnásobit. Proč služebníci dobří (a kéž i my) nerozmnožili svěřené hřivny více než na dvojnásobek? – Protože na lásku lze odpovídat pouze láskou. (Boží lásku nelze zvětšit lidskými silami.) Láska se dává, na lásku se odpovídá. S láskou se nehandluje. A proč dostal každý jinou částku? Miluje snad Bůh někoho více a jiného méně? To je nesmysl. Právě proto, že nás Bůh dokonale zná, ví, že každý zakoušíme Boží lásku jinak. Každý se ve svém životě setkáváme s láskou, ale také v různé míře. Někdo je jí zahrnován od narození – (ba ještě dříve, láska rodičů v prenatálním období má pro naši schopnost lásky velký význam). Někdo je láskou a pozorností obklopován, jiný odstrkován a někdo i odložen. To všechno má vliv na to, jak budeme ve svém životě schopni odpovídat na lásku. Tu lidskou i Boží. Právě když si za svěřené hřivny, krom obvykle chápaných schopností a nadání, dosadíme lásku – pak dostává toto evangelium ještě hlubší rozměr. A pak také můžeme lépe pochopit i jednání navrátivšího se pána. „Služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.“ A poté, u toho, který nenaplnil očekávání, který vnímá svého pána jako člověka tvrdého, který svého pána nemá rád, a proto také nemá potřebu jeho lásku opětovat, ale zůstává ve své zatvrzelosti, lenosti a sobectví. U toho, který nic neinvestoval, nic neriskoval, o nic neusiloval. Ten zaslouží zdánlivě tvrdé odsouzení: „Služebníku špatný a líný. Vezměte mu tu hřivnu. Dejte ji tomu, kdo má nejvíc a jeho – hoďte do temnot!“ Opakem dobroty a věrnosti je špatnost a lenost. V Božích očích ano. Vždyť podle lidského soudu: co udělal tak špatného, že zaslouží věčné zavržení? Měl přece jenom strach? Je-li hřivnami míněna Boží láska, pak zakopat, zadusit Boží lásku, neodpovědět na ni a chtít se stačit sám ve svém sobeckém pohodlí bez Boha, vede k věčné samotě, prázdnotě. A to jsou ony temnoty, k nimž se odsuzujeme sami, tvrdostí svých srdcí.

„Služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím.“ Pán ve svém soudu svěřuje za málo – ono to vůbec nebylo málo, ale ve srovnání s tím, co bude dobrému a věrnému služebníkovi svěřeno jako „mnoho“, je to věru pakatel. Vždyť odměnou je věčnost! Ono: „Pojď se radovat se svým pánem.“ Boží království! To, o němž apoštol Pavel píše: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslilo, to všechno připravil Bůh těm, kdo ho milují.“(1 Kor 2,9)

Na závěr ještě poslední slova pánova soudu: „Vezměte mu tu hřivnu. Dejte ji tomu, kdo má nejvíc.“ Proč pán ještě přidal tomu, kdo měl nejvíc? Nejspíš proto, že láska se zmnožuje dáváním – čím více ji dáme, tím více ji dostaneme! Tato rovnice patří k nejdůležitějším v našem životě. A porozumět ji může i ten, který vůbec neumí počítat. Tady nejde o matematiku, tady jde o lásku, o život!

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru