27.05.2020, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Nehledět na moc, slávu a funkce

Nehledět na moc, slávu a funkce

Sk 20,28-38

Jn 17,11-19

Středa po 7. neděli velikonoční

Obě dvě dnešní čtení, ze Skutků apoštolských i z evangelia sv. Jana, nám zachycují tzv. „řeč na rozloučenou“. Tedy vlastně duchovní závěť dvou mužů, kteří dobře vědí o své mučednické smrti, která je už vbrzku čeká. Rozdíl mezi nimi je v tom, že v případě Ježíše Krista jde o Syna Božího, který zná dopředu každý detail své strašné smrti, v případě sv. Pavla, největšího z Kristových apoštolů, jde o toho, který ví toliko, že už brzy bude muset vydat největší svědectví svému Pánu, ale neví kdy, ani jak.

Slova „Velekněžské modlitby“ Pána Ježíše, nás provázejí v liturgických čteních během roku vícekrát, a tak se podívejme na Skutky apoštolské, které máme možnost slýchat jen v době velikonoční. Slyšeli jsme: „Pavel řekl starším církevní obce v Efesu: Dbejte na sebe i na celé stádce, v kterém vás Duch svatý ustanovil za představené…“ Kdo jsou ti „starší“, ti „představení“, ti, kteří mají takovou zodpovědnost, a které sv. Pavel téměř v slzách zapřísahá? Jsou to episkopoi, představení církevních obcí, které Pavel založil a nad nimiž je ustanovil. Už ze zvukové podoby tohoto slova slyšíme pozdější slovo biskup a oni vlastně biskupy jsou. Když posloucháme tato Pavlova slova duchovní závěti pro biskupy, přes propast 2000 let jsou stále aktuální. „Spravujte, paste dobře Kristovu církev, nad níž vás Duch svatý ustanovil. Chraňte ji před dravými vlky, kteří převlečeni za ovce povstanou z vašeho vlastního stáda. Buďte bdělí a opatrní, neshánějte se po majetku, ale sami se snažte pracovat svým dílem, podle svých nejlepších možností. Více dávejte (a máte z čeho, vždyť máte skrze své svěcení plnost darů Ducha svatého), než abyste hleděli přijímat. Nehleďte na moc, slávu a funkce, ale ať je vaší největší touhou být dobrými, bdělými a pokornými hlasateli Božího království, tak, jak jsem jím byl i já, sv. Pavel…“

Myslím, že tato slova by bez nadsázky mohla (a snad i měla) zaznít na adresu i dnešních biskupů - a to nemyslím nikterak osobně, natož kriticky. Sv. Pavlu leží tito představení církevních obcí - dnes bychom řekli diecézí, tak na srdci, že jim věnuje svá, jak se domnívá, poslední slova. Ten, který byl největším apoštolem, předává pomyslně své žezlo svým nástupcům a ukazuje jim sám na sebe, na svůj příklad. Kdo z nás, sestry a bratři, by mohl s čistým svědomím a bez náznaku pýchy říci svým nástupcům: „dělejte to jako já. Vezměte si ze mne příklad.“ Sv. Pavel má plné právo tato slova říci. Nejsou to totiž slova pýchy, ale slova povzbuzení. A on povzbuzuje, posiluje, utěšuje jako každý správný pastýř. „Odporoučím vás Bohu a slovu Jeho milosti.“ Jinak řečeno, Bohu a Jeho Synu, který je jeho slovem.

Historicky viděno, Pavel uzavírá „apoštolskou dobu“ církve a převádí ji do doby „poapoštolské“. Do doby třetí generace křesťanů, a po nich generací dalších a dalších, až do dnešního dne. Posloupnost, kontinuita předávání poslání, služby, pověření vést církev a nesení za toto Kristovo stádce zodpovědnost, stále trvá. Ale protože církev tvoříme my, netýkají se dnešní Pavlova, a také Kristova slova v evangeliu, jen a pouze církevních představených. I my jsme přece církev, i my jsme potomky prvních křesťanů a neseme zodpovědnost za život církve ve svých domovech, rodinách. I nám patří tato slova povzbuzení, ale také napomenutí. Slova o zodpovědnosti vůči Bohu a také o jeho síle a pomoci.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru