Nedopustit, abychom nebyli připraveni
1 Sol 4,13-18
Mt 25,1-13
32. neděle v mezidobí
V pondělí jsme si spolu s celou církví připomněli Památku všech věrných zemřelých“, neboli, jak jsme zvyklí říkat: „Dušiček“. A dnes nám sv. Pavel v druhém čtení z listu Soluňanům podává obraz víry v posmrtný život, a to hned v prvních desetiletích našeho letopočtu. Jeho slova stojí za připomenutí: „Nesmíte pro ně (zemřelé) truchlit tak, jako ostatní, kdo nemají naději. Poněvadž věříme, že Ježíš zemřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem Bůh přivede k životu i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním.“
Sv. Pavel tady rozhodně „nezakazuje“ truchlení; to k životu patří, vždyť být neteční, lhostejní ke ztrátě svých blízkých by odporovalo samému lidství, naší lásce k blízkým – truchlení, loučení, oplakávání zemřelých je nám zapotřebí – ale v našem loučení nemá, nemusí být beznaděj a zoufalství – protože máme víru v to, že jejich život (a jednou i náš) neskončí smrtí těla, ale že s Kristem budeme pokračovat dál – v jiné formě, kterou si nedovedeme představit – ale právě víra ve slova Písma nám dávají naději ve věčnost. Pavel se odvolává na víru v Kristovo vzkříšení (která je základem naší víry) avšak nezůstává jen u konstatování, že i my budeme s Kristem vzkříšeni, on jde ještě dál, když říká, že: „s Ježíšem přivede Bůh k životu ty, kdo zesnuli ve spojení s ním“!
Bůh Otec přivede s Ježíšem k životu ty, kteří zesnuli ve spojení s ním. Je to Bůh – Otec, Stvořitel nebe i země; ten, kdo přivedl k životu celé stvoření, všechno, co jest, a ten přivede k životu s Kristem ty, kdo v něho věří. Tedy, ne pouze samo Vzkříšení z mrtvých, ale život věčný s Kristem v nebi!
Apoštol Pavel je velkým, úžasným vizionářem, na jeho učení o Vzkříšení mrtvých a o životě věčném doposud (už bezmála 2000 let, list Soluňanům je nejstarší z NZ listů) stojí víra celé církve a tu si právě v tomto „dušičkovém čase“ více připomínáme.
O vzkříšení, o nebeském království, je rovněž evangelium. Ono také mluví o Příchodu Krista na konci věků – i když „zabaleno“ v krásném podobenství o prozíravých a pošetilých družičkách.
Družičky doprovází Ženicha na svatbu – Ženichem je Kristus, domem nevěsty je nebeské království a svatba obrazem našeho přebývání v Hospodinově domě, až se dovrší náš čas. A protože nikdo neví, kdy jeho (osobní soud) a Pánův (Poslední soud) čas nastane (uprostřed noci), je třeba býti bdělými – připravenými a prozíravými – míti dostatek oleje, tj. míti dostatek víry a lásky.
Ony družičky jsou připraveny na to, že budou muset čekat, neví, jak dlouho bude trvat svatební obřad. Očekávají sice příchod ženicha, ale přesto, a to všechny, zaspí. Ježíš tento spánek nekritizuje – jeho požadavek připravenosti, očekávání, moudrosti a bdělosti se nevztahuje na spánek, ale na dostatek oleje. Na připravenost našich lampiček, aby dávaly světlo.
Těch panen z podobenství je deset, ale pět panen, tedy polovina (zkusme převést na celou populaci!) je pošetilých. Nepřipravených. Neprozíravých. Nemoudrých. Protože ona potřebná moudrost spočívá v připravenosti. V tom, že si panny jsou vědomy toho, že neznají délku doby, po níž budou muset očekávat Ženicha – stejně jako my neznáme dobu Příchodu Krista. Že jejich lampy musí mít dostatek oleje – stejně jako naše srdce dostatek lásky. Že bude třeba být bdělí, protože až přijde Ženich, nebude možno otálet – stejně, jako Pán nebude čekat, až si stačíme zařídit, to, co je třeba mít včas zajištěné. (Zdaleka ne jen pořízenu závěť, to se týká reality tohoto pozemského světa, jako spíše, mít v pořádku svoji duši, být v milosti posvěcující a mít všechny morální dluhy uhrazeny, být se všemi smířeni, nechovat k nikomu zášť a nenávist.) Až přijde Ženich, vejdou na svatební hostinu jen ty, které budou připravené!
Nepřipomíná vám to i jiná podobenství o nebeské hostině? Ježíš se opakovaně, stále v nových úhlech pohledu, vrací ke stejnému tématu, k nebeskému království. A zejména k naší připravenosti na setkání s ním v jeho nebeském království. Do něho jsme pozváni všichni – je však třeba býti bdělými, tj. moudrými – tu přijmout pozvání a mít svatební šat; jinde jako dobrý služebník bdít a očekávat svého Pána a netlouci děvečky a neopíjet se; v jiných podobenstvích se nebát zbavit všeho nepotřebného, co by nám v příchodu na nebeskou hostinu bránilo. Dokonce nebát se zemřít jako pšeničné zrno – a jen tak vydat hojnou úrodu. Nebýt netrpělivými a počkat s tříděním plevele až do žní. Jindy zase být bdělými a hlídat dům před zlodějem, protože u něho, stejně jako u Ženicha, nevíme, kdy nás překvapí. Zkrátka: nedopustit, abychom nebyli připraveni, abychom se nechali zaskočit. To krásně vyjadřuje věta u sv. Lukáše: „Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří. Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby.“ (Lk 12,35) A konečně, k tomuto závěru směřuje i dnešní podobenství, jak tomu odpovídá i poslední věta dnešního evangelia: „Bděte tedy, protože neznáte den, ani hodinu.“
Jiří Vojtěch Černý
