02.05.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Nechme prostor Pánu, který jediný ví, co je nám ku prospěchu

Nechme prostor Pánu, který jediný ví, co je nám ku prospěchu

Sk 9,31-42

Sobota po 3. neděli velikonoční

„Církev měla pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla s přispěním Ducha sv.“ - tolik první věta dnešního čtení. Po úžasných skutcích, kdy se prvotní církev po Letnicích masově rozvíjela, přišlo zanedlouho první pronásledování a nyní nadchází poměrně krátká doba, kdy si první křesťané mohou, jak se říká, vydechnout. Nebude to ostatně trvat dlouho, (ono vůbec dob, kdy církev bude žít bez vnějšího nátlaku, pronásledování bude v celých dějinách křesťanství pramálo) – ale teď je právě ten požehnaný čas, kdy jsou první křesťané horliví ve vyznávání víry v Ježíše a plni Ducha sv.

Petr a ostatní apoštolové nezahálejí a konají četné zázraky. Dnes jsme byli svědky, jak Petr nejprve uzdraví ochrnulého Eneáše a později, co víc, vzkřísí k životu již zemřelou křesťanku Tabitu. Pro města Joppe a Lyddu, kde křesťanství už zapustilo kořeny díky působení jáhna Filipa (dnešní okolí Tel Avivu) je Petrovo působení hotovým požehnáním a také silným impulsem pro utvrzení ve víře v Krista jako Pána. Ono přece není nic samozřejmého uzdravit léta ochrnulého a probuzení zemřelé k životu už vůbec nepatří mezi pozemské skutečnosti. To mne přivádí na jednu myšlenku: dost často se na mne, jako na kněze, obrací lidé s prosbou, abych se pomodlil za uzdravení jejich blízkých. To je v pořádku a já se o to snažím. Ale nejsem apoštol, to za prvé, nejsem ani nikterak svatý kněz; dodnes sice dále trvá Kristova výzva: „modlete se za své nemocné“ a síla modlitby je neoddiskutovatelná, nicméně, je dobré si uvědomit, že tyto zjevné zázraky uzdravení se děly v době, kdy bylo třeba získat pro víru v Ježíše Ukřižovaného nové křesťany. Pro rozšíření víry není dnes třeba mimořádných zázraků – křesťanství je zde už 2000 let (a to že křesťanů ubývá, není vinou naší neznalosti, ale otupělosti!, to si přiznejme). Mimořádná uzdravení se sice i nadále dějí, ale v míře daleko menší. Přesto je třeba „modlit se a neochabovat“ (to cituji Písmo), ale nelze se jen spoléhat na modlitbu samou. Lékařská věda je také o ty dva tisíce let dále a pak, mnohé nemoci i bolestná úmrtí patří, ať chceme, či nechceme, do Boží režie. Proto: modleme se za své blízké, dělejme vše, co je v našich silách pro jejich uzdravení, ale neztrácejme víru v Ježíše a v sílu modlitby, když se naši blízcí neuzdraví. Nechme prostor Pánu, který jediný ví, co je nám ku prospěchu – i když je to zdánlivě tak negativní záležitost, jakou je nemoc. „Všechnu svou starost hoďte na Pána, On se postará.“ Tohle platí dnes a bude to platit i pro další věky. Jen neochabujme ve víře a v důvěře – to je myslím to, co po nás Pán dnes žádá.

Jiří Vojtěch Černý

 

 



Zájezd do Slovinska

 
Nahoru