12.03.2022 19:55, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Nechat se jím proměnit

Nechat se jím proměnit

Gn 15,5-18

Flp 3,17-21

Lk 9,28-36

2. neděle postní

Ačkoli evangelium o Proměnění Páně slýcháme každou 2. neděli postní a nadto ještě během svátku Proměnění Páně, nejde o evangelium, které se snadno oposlouchá, které nám jakoby nemá co nového říci. Pomozme si tuto neděli podrobnostmi, o kterých píše pouze evangelista Lukáš, které v ostatních evangeliích nejsou zmiňovány. Učiňme si z těch dvou, tří zmínek navíc, klíč k otevření poselství dnešního evangelia.

Zatímco výzva k učedníkům – Petru, Janovi a Jakubovi je u všech ostatních evangelistů stejná, pouze Lukáš mluví o důvodu, onoho náročného výstupu. A jaký je onen udávaný důvod? „Ježíš vzal s sebou (iniciativa je samozřejmě Kristova, on učedníky „bere s sebou“) Petra, Jakuba a Jana a vystoupil s nimi na horu pomodlit se.“ Pomodlit se! Důvodem onoho náročného výstupu je modlitba! A co je to modlitba? Setkání s Bohem! A toto setkání se také na hoře (hora jako místo setkání) odehraje.

Ježíš se modlí – ve vydanosti rozmlouvá s Otcem, a jeho modlitba jej navenek promění. Abychom si lépe představili toto „proměnění“, užívají evangelisté shodného popisu: „výraz jeho tváře se změnil a jeho šat oslnivě zbělel“.

Že modlitba dokáže proměnit lidskou tvář, prozářit ji a dovolit, aby vyzařovala cosi božského, nadpozemského – to známe z Písma a snad i ti šťastnější z vlastního života. Setkání s Bohem proměňuje naši tvář – zkrásní, zjasní, stane se vyzařující energií (s výkonem silnější, než celá elektrárna). A proměněný, zbělený šat nás může odkazovat kupř. na Izaiášova slova o purpurovém šatu hříšných, který se Boží zásluhou promění v bílou vlnu. (A také, protože Ježíš překračuje hranice přirozeného, můžeme v tomto bělostném oděvu spatřovat bělostná roucha andělů).

Zatímco se Ježíš modlí, učedníci usínají. Vysílením – stejně jako v Getsemanské zahradě. Snad je i jejich spánek Bohem chtěný, ještě nedokáží přijmout slova o Kristově smrti. To je další Lukášův detail, který u ostatních evangelistů nenajdeme. Tam čteme pouze o tom, že se zjevil Mojžíš a Eliáš a rozmlouvají s Ježíšem.

Pouze Lukáš odhaluje téma jejich rozhovoru s Ježíšem: „Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě.“ Celé toto proměnění, toto Boží divadlo, není určeno jenom učedníkům, (jak se zpravidla vykládá), ale je dramatickým poselstvím, určeným Ježíšovi. To jeho mají slova o jeho „odchodu“ (v originálu užito slovo „exodus“) posílit. Snad i proto padá na učedníky spánek, ještě nejsou sto slova o Kristově utrpení přijmout. (Před šesti dny jim Ježíš poprvé řekl o své smrti, a oni, neberou jeho slova vážně, nechtějí je slyšet, nevěří.)

Nicméně, v pravý čas se proberou a vidí Krista, stejně jako Mojžíše a Eliáše, lidskýma očima. Jsou tímto prožitkem uchváceni a zmateni; Petr, snad v touze, aby zastavil čas a připoutal Mojžíše a Eliáše, chce pro ně postavit stany. Lukáš k tomu lakonicky dodává: „Nevěděl, co mluví.“ A zatímco Petr mluví, zahalí je oblak. Oblak je v Písmu obrazem Božím, vzpomeňme, jak oblak provázel Izraelity pouští.

- Ohnivý oblak prochází v prvém čtení mezi rozpůlenými zvířaty. Mezi nimi prochází nikoli Abrahám, ale Bůh – podle právní tradice se starověká smlouva uzavírala tímto popsaným původem: obě „smluvní strany“ prošly mezi rozpůlenými zvířaty – také proto, aby se vyjádřilo, jaký osud čeká toho, kdo by smlouvu porušil. Abrahám však usne, a smlouvu uzavírá Bůh s lidmi, zastoupenými Abrahámem. (Abrahám a jeho vyvolený národ smlouvu s Bohem mnohokrát poruší – přesto není nikdy vyhuben; Bůh smlouvu neporuší a v osobě svého Syna přijme smrt – spravedlivý za nespravedlivé, nevinný za hříšníky …)

Na hoře Proměnění zatím nebeské představení vrcholí: z oblaku se ozývá hlas samotného Boha. Připomíná totéž, co zaznělo při Ježíšově křtu: „Toto je můj milovaný Syn!“ Bůh však nezůstane jen u přihlášení se ke svému Synu, dodává slova s dalekosáhlým významem: „Toho poslouchejte!“ To je další ze stěžejních slov, která na hoře zazní. „Toho poslouchejte!“

Slovo zaznívající přes věky až do dnešních dnů. „Toho poslouchejte!“ A my? Posloucháme Ježíše? Jsme poslušní jeho slov? Nasloucháme mu? Následujeme ho?

My nepotřebujeme scénu z Hory proměnění. My se setkáváme s proměněným Ježíšem při každé mši sv., v každé modlitbě. A každé naše setkání s Bohem, s Ježíšem, by mělo proměnit i nás. „Toto je můj milovaný Syn! Toho poslouchejte!“

Chceme-li skutečně poslouchat (být poslušní) Krista, tohoto Božího Syna, nemůžeme zároveň naslouchat našeptávání jeho nepřátel. Nemůžeme se nechat zavléci do kompromisů, hledat důvody a výmluvy, proč nemáme na modlitbu čas. Nemůžeme, když se navenek nic neděje a Bůh mlčí, utíkat z hory své modlitby do údolí světa s jeho lákadly. S Bohem se lze setkat (samozřejmě obrazně) jenom na hoře. V tichu, po namáhavém výstupu přes překážky, kterými je zejména naše povrchnost, pohodlnost, nesoustředěnost. A na hoře modlitby je třeba také vydržet. I když Bůh mlčí. Vydržet. Očekávat setkání, očekávat své proměnění. Je to láska ke Kristu a touha po setkání s ním, která nás nejenom disponuje k modlitbě, ale která i nás vnitřně prozáří a promění.

Zopakujme si zastavení dnešního evangelia.

- Nejprve je třeba uposlechnout Kristovy výzvy k cestě na horu. Jde zpravidla o náročnou cestu (tak jako je náročný výstup na horu Tábor – kdo tam byl, ten mi dá za pravdu). Na hoře je třeba vytrvat – i za cenu únavy a spánku. Toužit po setkání s Kristem – to je možné jen v modlitbě. Nechat se jím proměnit. Nejen z-měnit starého člověka v nás (jak k tomu vybízí postní doba), ale nechat se pro-měnit v člověka nového, v nové stvoření. V člověka, který – teď budu citovat z druhého čtení z listu Filipanům: „s touhou očekává Spasitele, Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby, jako jeho tělo oslavené.“

A proto, cituje dále: „stůjme pevně v Pánu“. Proto „poslouchejme milovaného Božího Syna – Ježíše Krista.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

zájezd na Francouzskou riviéru, do Monaka a Lurd

 
Nahoru