Nechat se Duchem svatým prostoupit, oživit, obnovit
Sk 2,1-11
Řím 8,8-17
Jan 14,15-16,26
Seslání Ducha svatého
Biblické texty dnešní slavnosti se točí, jakoby krouží, stále kolem jedné postavy, osoby – a přece, jak je to nepřesné. I když Ducha svatého, tohoto tajemného společného jmenovatele, nazýváme Osobou, přesněji, třetí osobou jednoho jediného Boha, je a může být právě pojem OSOBA zavádějící. Vždyť tady jde o DUCHA, a duch, jak známo, nemá tvar, hmotnost, natož postavu. Je však třeba jej nějak pojmenovat, a tak si pomáháme různými názvy, popisy, přirovnáními a pojmenováními. V evangeliu Ježíš používá pojmu PŘÍMLUVCE, a tak se u tohoto přímluvce na chvíli zastavme.
Přímluvce je ten, kdo se přimlouvá – avšak rozdíl mezi našimi lidskými přímluvci, kteří se u nějaké vyšší autority za nás, za naše zájmy přimlouvají pomocí slov, úplatků či pozorností, je propastný. Přímluvce, kterého slibuje Ježíš před svým Nanebevstoupením, není jen náhražkou za Ježíše, není jen učitelem, který prvním žáčkům v Kristově škole evangelia, tj. apoštolům, bude připomínat a vysvětlovat to, co je Ježíš učil. Není ani jen pouhým obhájcem, který bude za apoštoly a jejich následovníky mluvit tam, kde by lidská slova nedokázala vyjádřit, čím pro nás Ježíš je, a v co, a komu, vlastně věříme. Slíbený Duch svatý má zcela osobní a božský charakter, je, takto vnímán, skutečnou OSOBOU, která vstupuje do našich vztahů s Bohem, s druhými lidmi, a naplňuje je láskou. Duch svatý je samou ztělesněnou láskou a proto také Ježíš vyslovuje jediný požadavek na adresu jeho budoucích příjemců: LÁSKU – lásku k Bohu, a to nikterak abstraktní, ale projevující se v zachování jeho, tj. Božích přikázání. „Jestliže mne milujete…“ a dále: „Kdo mne miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“
V každém člověku je hluboká, ontologická a existenciální, touha po lásce, po Bohu, po životě v duchu a v pravdě. Je sice často překryta našimi zkreslenými představami o tom, kdo je vlastně Bůh a jaký má být náš život, ale Duch, který všechno osvětluje a prozařuje, který odhaluje v člověku to nejlepší v hlubinách jeho duše, nám pomáhá hledat a nalézat to nejpodstatnější, nejdůležitější. A to je právě láska. „Jestliže mne milujete…“
Další biblická čtení nám už ukazují Ducha svatého v akci. Nejprve jsme slyšeli úryvek ze Skutků apoštolů, který líčí onen dějinný okamžik, kdy v Jeruzalémě, o židovské slavnosti Šavuot – Letnicích, na první apoštoly, za hukotu a v plamenech ohně, sestoupí Duch svatý. Rok co rok slýcháme toto čtení. Možná je máme oposlouchané, ale máme jej také prorozjímané? Na začátek trochu biblických souvislostí. Svátky Letnic, hebrejsky nazývané Šavuot, se slavily (50 den po svátcích Paschy) jako svátky týdnů – a byly ve skutečnosti dožínkami, kdy se do chrámu přinášela první úroda pšenice. Byly to tedy nejprve svátky zemědělské (jako ostatně všechny hlavní svátky), teprve později dostaly i náboženský obsah, kdy se při nich připomínalo předání Zákona na hoře Sinaji. To bylo také za hukotu, plamenů ohně, větru a hromobití. Podobné jevy, úkazy se odehrály i v jeruzalémském večeřadle o svátcích Letnic. A tento okamžik, byl skutečně zlomový, nejen pro dějiny Kristovy církve, ale pro život lidstva vůbec. Okamžik Seslání Ducha sv. - okamžik zrození církve; okamžik, který přetavil strach apoštolů v neohroženost, s níž vystoupí z úkrytu a anonymity a jdou celému světu hlásat, že Ježíš z Nazareta byl skutečným Mesiášem a Synem Božím. Právě v tu chvíli vstupuje na scénu dějin slíbený Přímluvce, Duch svatý a píše plamenem své lásky novou kapitolu dějin novozákonní církve a pokřtěného člověka.
Protože o nové, apoštolské církvi nám po celou velikonoční dobu vypravovaly Skutky apoštolů, použiji dnes textu druhého čtení z listu Římanům, abychom si ukázali, jaký je tento nový člověk - křesťan žijící pod vlivem Ducha.
„Vy žijete podle Ducha, jestliže ve vás skutečně přebývá Duch Boží. Duch je plný života. A když ve vás sídlí Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás… Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Dostali jste ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: Abba, Otče! Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch svatý, že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi….“ To je nádherné vyznání, přiznání se: k Bohu, ke Kristu, k Duchu svatému, který je v nás a působí, že můžeme žít jako Boží děti. Beze strachu, bez zbytečných komplexů, bez vnitřních pout, které by nás spoutávaly prostředností a neplodností. Jsme Boží děti – a právě toto boží dětství v nás, je darem Kristova utrpení, jež celému světu otevřelo onen oživující proud vody živé, jež zažehlo onen plamen, který roztaví všechno staré, nedobré, úzkoprsé v nás. Duch svatý se v našem životě projevuje nesčetnými dary a právě dar vnitřní svobody, pokoje a lásky, je tím darem, nejvzácnějším. Duch svatý je často přirovnáván k síle, k energii, k větru, k ohni, k prameni oživující vody. Tyto základní, život dávající elementy, nemůžeme jakkoli spoutat, usměrnit. Ani si je vynutit. Stejně tak i Duch svatý vane jak chce a kde chce. Naším životním úkolem je jediné. Nechat se tímto Duchem prostoupit. Oživit. Obnovit. A naše životní tragedie je v tom, že se mu stále uzavíráme. Že mu nechceme dát ve svém životě prostor. Že sice možná i v modlitbě prosíme: „Přijď Duchu svatý!“, ale jeho vanutí se bráníme. Jako bychom se báli, že když necháme Duchu volný prostor, že nás profoukne svým průvanem, že s námi bude činit úžasné, leč náročné činy. Že nás a naše zvolání: PŘIJĎ! vezme vážně. A ono tomu tak skutečně je. Žít v Duchu, žít podle nepředvídatelných pravidel Ducha svatého, je nesmírně náročné. Ale dává to našemu životu úžasný rozměr. Prostor, v němž můžeme zažívat právě onu radost a pokoj, i když přečasto orámovanou nutným překonáváním všech zábran, závislostí a sebestřednosti, které nám, alespoň navenek, přináší utrpení. Tak, jak to říká sv. Pavel v listě Římanům: „Žijete-li tak, jak to chce tělo, musíte umřít; jestliže s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít. Musíte ovšem, stejně jako Kristus, trpět, abyste došli slávy.“ Slova o utrpení se nám nejspíš moc nezamlouvají – ale copak právě překonané překážky, obtíže, často nepochopení, a to i ze strany nejbližších, není známkou Kristova učedníka? A my jsme Kristovi! Vždyť máme ve svém srdci Boží obraz, ve svém těle podobu Kristova těla a ve své duši pečeť jeho Ducha. Jsme dětmi Božími, jsme synové, kteří mají dveře k Bohu, ke všem jeho darům, stále otevřené. Nezavírejme proto tak úzkostlivě ony pomyslné dveře našich duší z té naší, lidské strany. Otevřme je dokořán a pak budeme jako apoštolové o Letnicích. Osvobození od strachu a přetaveni v plameni lásky v nové, Boží děti. Koneckonců, vždyť proto, abychom takoví byli, na tomhle světě jsme!
Jiří Vojtěch Černý
