28.03.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

"Nebojte se!"

"Nebojte se!"

Květná neděle

Letošní velikonoce, stejně jako loňské, jsou poznamenány vnějšími omezeními, danými pandemií, která svírá celý svět. A tak se opět musíme smířit s tím, že zvyky a tradice, lidové obyčeje, ale i liturgické úkony spjaté se slavením Velikonoc, ale i doby jim bezprostředně předcházející, budou muset ustoupit vládním příkazům a zákazu se shromažďovat. (Nic proti tomu, tento zákaz nevychází ze zlovůle mocných jako v letech komunistické éry, ale jsou to opatření, které mají ve svém důsledku chránit nás všechny – proto by bylo nesmyslné je porušovat a bouřit se proti nim.) Nebudou tedy letos ani průvody s ratolestmi, jak jsme byli na Květnou neděli zvyklí. Ale – ubude tím na podstatě toho, co se před 2000 lety odehrálo v Jeruzalémě? Naprosto ne.

A co se odehrálo? To, co je centrem naší víry. To, co ve zkratce shrne sv. Pavel v hymnu z listu Filipanům ve druhém čtení: „Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to smrti na kříži.“

Ponížil se a byl poslušný až k smrti na kříži!

Před začátkem svátků Pesahu, židovských velikonoc, kdy do Jeruzaléma přichází, podle příkazu Zákona, každý dospělý Žid, zblízka i z daleka, dojde k jakémusi, obrazně řečeno, „povýšení“ Krista. To když Ježíš, přicházeje od Betánie a Betfage (leží naproti Jeruzalému, na druhé straně Olivové hory – podle předpovědí z Olivové hory má přijít do Jeruzaléma Mesiáš) z vlastní iniciativy rozehraje svoji roli podle scénáře, který všichni dobře znají. Na základě proroctví proroka Zachariáše („Zajásej, siónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a pokorný, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.“ Zach 9,9) si vyžádá oslátko, vsedne na něj a poprvé se nechá dobrovolně, aniž by tomu bránil, oslavovat jako Boží Syn, jako Mesiáš. Ti kolem, ti pochopí. Propuknou v jásot a jako králi mu vzdávají hold. Kladou své pláště na cestu, mávají palmovými ratolestmi, které rostou kolem a volají své „Hosana, požehnaný, který přichází ve jménu Páně. Požehnané království našeho otce Davida, které přichází! Hosana na výsostech!“ Ježíš jim nebrání. Je to jeho první veřejná aklamace, v níž je provolán židovským králem.

Neuplyne však ani týden a dojde k druhé aklamaci. Nejprve posměšně vojáky: „Buď zdráv, židovský králi“, nebo napsáno jako obvinění na tabulce na kříži: „Ježíš nazaretský, král židovský.“ INRI)

O tom ostatně mluví pašije – nejdelší text evangelia, který líčí poslední hodiny Kristova života. Jsou naplněny utrpením. Nesmírným utrpením, jehož hloubku si ani nedokážeme představit. Nejen strašně kruté, nelidské bičování a umírání na kříži, ale i samota, opuštěnost od lidí (všichni utekli, i ti, kteří mu slibovali věrnost až za hrob – jak lidské) ale i (zdánlivě) od samého Boha. Bůh mlčí. Ten, který se k Ježíši u Jordánu a na hoře Proměnění zřetelně a zjevně přihlásil jako k svému milovanému synu, teď mlčí.

Boží mlčení a tíha hříchů celého světa jsou (možná, těžko říci) větším utrpením, což nesnesitelně kruté bolesti, pronikající celým jeho tělem. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil!“ Nakolik jsou to slova 22. žalmu, nebo vlastní Ježíšova slova, můžeme jen spekulovat. Žalm však vyústí do Boží chvály, a Ježíšova poslední slova jsou slovy důvěry a odevzdání se do rukou Otcových: „Do tvých rukou Bože, svěřuji svého ducha.“

A Bůh jej přijímá. Na znamení Boží přítomnosti zahalí scénu utrpení na kříži tma. Ledva Ježíš nakloní hlavu a vydechne naposled, roztrhne se chrámová opona, která oddělovala syny Starého zákona od svatostánku s archou. Nyní už navěky bude živý Bůh uprostřed nás. Už není třeba starozákonních obětí. Mezi námi je živý Bůh, který se za nás, jako „oběť čistá a neposkvrněná“, jako „Beránek Boží“ obětoval. Mezi námi a uprostřed nás je „svatostánek živého Boha“. Ten, který na úsvitu třetího dne přijde, aby nám sdělil své: „Nebojte se!“ a „Pokoj vám!“

Jiří Vojtěch Černý


Foto: Veronika Čepelková, Betfage (Svatá země)

 

 

 
Nahoru