Nebojme se uznat svoji slabost
Iz 6,1-8
1 Kor 15,1-11
Lk 5,1-11
5. neděle v mezidobí
„Zde jsem, mě pošli!“
„Milostí Boží jsem, co jsem …“
„Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“
Úmyslně jsem vybral tato slova protagonistů dnešních biblických textů. Všichni jsou totiž povolanými – vyvolenými ke službě; všichni na Boží povolání odpovídají – a jak víme z pozdějších textů, všichni své povolání: proroků, duchovních vůdců a hlasatelů Božího slova, bezezbytku naplní.
Nejprve tedy Izaiáš v prvém čtení. Je účasten nebeské vize, která se nejspíš odehrává v jeruzalémském chrámu, (díky dataci v úvodu jde o rok 740 př.Kr.) jehož velesvatyni jakoby ztotožňuje s vizí samého nebe. Zmínka o serafech není náhodná: tak, jako zlatí serafové uzavírali svými křídly víko „slitovnice“ archy úmluvy, tak serafové v nebi (seraf z hebr. Šaraf – plápolat, hořet) volají slova, která dobře známe z liturgie – uzavírají prefaci a uvádí slova proměnění, zpřítomnění Božího Syna. I my se připojujeme k jejich volání: „Svatý, svatý, Pán Bůh zástupů. Nebe i země jsou plny tvé slávy, Hosana na Výsostech“.
U Izaiáše je důsledkem Božího vidění posvátná bázeň: „Běda mě, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a Krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima.“ Prorok si je vědom slova Zákona, že žádný člověk nemůže spatřit Boží tvář, jeho slávu, a zůstat na živu. To za prvé, a pak je zde i prorokovo vědomí své lidské malosti, nehodnosti, mít účast na Boží slávě. Serafové, tito Boží služebníci jeho lidskou nečistotu a nezpůsobilost „vyléčí“ očistným plamenem. Plamenem, jehož žár je znamením očištění prorokových úst – již nic nečistého, ne-božského, nesmí přejít přes jeho ústa. Žárem z obětního ohně na oltáři, je Izaiáš očištěn a zasvěcen: „Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá nepravost, bude smyt tvůj hřích!“ Důsledkem tohoto „očištění“ je prorokova okamžitá odpověď na Boží volání: „Koho mám poslat, kdo nám půjde?“ Bez váhání odpovídá: „Zde jsem, mě pošli!“
Prvé čtení je tedy záznamem Božího povolání skrze božské vidění – a prorok Izaiáš odpovídá svým lidským souhlasem.
Podobně – okamžitě a bezvýhradně, odpoví později i apoštolové na volání Božího Syna. Evangelium hovoří o povolání prvních apoštolů – rybářů: Petra, Jakuba a Jana. Nalezneme jej u Matouše (4,18-22); i Marka (1,16-20) – tam stačí, aby Ježíš šel pouze kolem rybářů, peroucích a spravujících své sítě, oslovil je stručným „Pojďte za mnou!“ a oni bez váhání opustí své sítě, lodě, rodiny a následují jej. Zato v dnešním, Lukášově úryvku, má povolání prvních učedníků pozoruhodnou předehru: Nejprve Ježíš káže – a pro lepší poslech mu zapůjčí Petr svou loď. Ostatní rybáři nepochybně také se zájmem naslouchají – takže zde jejich povolání předchází Kristovo slovo. Poté – a to nacházíme jen u Lukáše, následuje „zázračný rybolov“. Ačkoli celou noc marně bděli nad sítěmi, nyní, ráno, kdy „ryby přece neberou“, vysloví Ježíš to své: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“ V očích zkušených rybářů holý nesmysl. Ale – snad pro slova, která slyšeli; snad pro sílu Kristovy osobnosti a jeho autoritu, spustí již složené a vyprané sítě (a to dá práci) a pak následuje nečekaný úlovek, který je v očích rybářů zázrakem. Otrlým Petrem tento úlovek natolik otřese, že padá, přemožen vědomím své malosti a hříšnosti, před Pánem na kolena, vyznávaje: „Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný.“ Jak podobné je vyznání Izaiášovo: „Běda mě, jsem člověk nečistých rtů.“; Pavlovo: „Já jsem nejnepatrnější z apoštolů, nejsem ani hoden.“ a Petrovo: „Jsem člověk hříšný.“
Setkání s Bohem, s Božím Synem, vede vždy k pokoře – k poznání a uznání své lidské hříšnosti a ubohosti, malosti a nedostatečnosti. A také – a to je pro tuto chvíli nejpodstatnější – k následování. K opuštění všeho dosavadního, na čem stál můj život; všeho, na čem si kdo zakládal, na všech jistotách a postavení. Božímu „Kdo půjde?“ či Kristovu: „Pojď za mnou!“ nelze odolat! Avšak – než každý povolaný (a týká se i nás) nastoupí na cestu následování – cestu do neznáma, do nezajištěnosti, plné lidských nástrah i Božích milostí – ještě předtím musí předcházet poznání sebe sama. Svého skutečného, pravdivého obrazu. Nezkresleného pýchou a sebevědomím. „Pane, nejsem hoden!“
Ano, teprve tehdy, kdy poznáme a uznáme svoji lidskou bídu, jsme připraveni vyjít za Pánem. Ať už naše cesta následování bude mít jakoukoli podobu (a každá cesta s Pánem a za Pánem je naprosto originální a vždycky náročná), je možné vyjít pouze s vědomím, že „Nejsem hoden.“ (Pokud tento akt sebepoznání, lítosti a pokory chybí, nebude cesta následování autentická a nepovede do Boží blízkosti. K onomu intimnímu sjednocení s Pánem.)
Jak do tohoto opusu následování nyní zapadají slova sv. apoštola Pavla v druhém čtení: „Boží milostí jsem, co jsem!“
Ono totiž, samozřejmě pomyslně, padnout před Bohem na tvář do prachu své ubohosti a pak se zvednout a jít, je možné pouze díky Boží milosti, milosrdenství a lásce. Nikdo, ani ten kdo se honosí kdovíjakými církevními tituly, nemůže být užitečným „Pánovým služebníkem“, není-li si současně vědom své lidské omezenosti a bídy. Pouze pokora, lítost a čisté srdce, jsou onou silou, která nás pozvedá z prachu před Boží tváří a posiluje k vyjití, následování, hlásání. A rovněž ono povzbudivé Kristovo „Neboj se!“ (ať na břehu Galilejského jezera, nebo při setkání se Zmrtvýchvstalým) nás může zbavit strachu, obav, nejistoty. Nebojme se – uznat svoji slabost a nechat se posilovat Božím slovem, a hledat naší osobní cestu. Budeme-li dostatečně pokorní, pak ji nalezneme. Vždyť Pán jde před námi – ať kráčíme po slunných výšinách či klopýtáme temnými údolími. Před námi jde Pán. Jděme za ním!
Jiří Vojtěch Černý
