15.04.2018, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Nebojme se svědčit

Nebojme se svědčit

Sk 3,13-19

1 Jan 2,1-5

Lk 24,35-48

3. neděle velikonoční

Texty, s nimiž se dnes v bohoslužbě slova mše sv. setkáváme, jsou poučným pohledem do života mladičké církve po Kristově zmrtvýchvstání. Nečetli jsme je ovšem v historickém pořadí, jak šly za sebou, ale podle toho, kdo a kdy je zaznamenával. Proto jsme v prvém čtení ze Skutků apoštolských mohli slyšet, jak neohroženě hřímá apoštol Petr na své souvěrce, (z nichž jistě ne-jeden volal to své „UKŘIŽUJ!“ při Ježíšově odsouzení): „Vy jste se zřekli Svatého a Spravedlivého… Původce života jste dali za-bít…“, ale hned vzápětí smířlivě dodává: „Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti… Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny.“ Co bylo příčinou tohoto Petrova vystoupení? Krátce předtím totiž, s odvoláním na Ježíšovo jméno a moc, uzdravil chromého žebráka před branou chrámu. A on tu teď poskakuje radostí, tančí a chválí Boha. Chromý, který pro své postižení, pro svou tělesnou slabost nesměl do chrámu, teď radostně jásá, jakoby zpitý štěstím. Může nejenom běhat, ale má i proč chválit Boha a Jeho Syna. To samozřejmě vzbudí pozornost nejen návštěvníků chrámu, ale i chrámové stráže. Díky pozornosti, kterou tento zázračně uzdravený vzbudí, se pozornost obrací také na ty, kteří toto uzdravení způsobili – na Petra a Jana. Ovšem, zde už nestojí ten starý, trochu chvástavý, Petr, jak jej známe z doby Kristova života. Tento Petr prošel už pokořujícím poznáním své slabosti, i očistným proudem Kristova odpuštění, a co víc, plamenem Ducha svatého. Petr nehovoří o sobě, jak by bylo jistě svůdné, ale vzniklé situace využívá k plamennému kázání o Ježíši Kristu, jehož mocí byl tento chromý uzdraven. „Bůh našich praotců OSLAVIL skrze uzdravení tohoto chromého svého služebníka Ježíše…“

Také sv. Jan v druhém čtení hovoří o Ježíši, který má moc uzdravovat, a to nejenom chromé údy, ale i hříchem ochromenou duši. „Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme PŘÍMLUVCE u Otce: Ježíše Krista, SPRAVEDLIVÉ-HO.“ Janova slova jsou nejenom výzvou k obrácení, Jan současně vlévá posluchačům naději: „On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.“ Což jsou slova ne-uvěřitelně optimistická. Za vše zlé, co kdy bylo, co je a co kdy bude, je už jednou provždy podána „výkupná oběť“. Jinými slovy: „Všechno je vám odpuštěno, Boží dar smíru je už vykonán. Na vás je jenom obrátit se, tj. přijmout, to, co Bůh pro vás připravil a podle tohoto nesmírného daru žít.“ Jan říká: „Podle toho víme, že jsme Ho poznali, když zachováváme Jeho přikázání.“

Naposledy jsme slyšeli evangelium, ačkoli se popisované setkání se Vzkříšeným Kristem odehrálo nejdříve. Učedníci se shledávají s Kristem ve večeřadle. A je to setkání nečekané a ohromující. Opět si připomeňme, co mu předchází. Je večer onoho dne, který je doslova nabit nezvyklými a nevysvětlitelnými událostmi. At-mosféra posledních dnů a hodin byla silně emočně vypjatá. Nejprve ukřižování, pocit prohry a ochromující strach. Potom neuvěřitelné zprávy: Magdaléna přichází se svědectvím o setkání s živým Kristem společně s dalšími ženami; Petr a Jan vidí prázdný hrob; a nakonec učedníci, kteří se právě vrátili z Emauz. Poznali Krista při lámání chleba.

Apoštolové jsou dezorientovaní, plní zmatku a pochybností. Ničemu už nerozumí, mísí se v nich ochromující strach, nejistota a beznaděj způsobená smrtí jejich Mistra spojená s nevysvětlitelnou ztrátou Kristova Těla. A tu náhle stane Ježíš uprostřed nich! Tito chlapi v plné síle, zvyklí na rozbouřené moře, na vyprahlost Judské pouště, možná právě teď křičí strachy. „Nebojte se! POKOJ VÁM!“

Nedivme se jim, setkání s přízrakem, (v originálu je použito toto slo-vo); s jakýmsi „duchem ze záhrobí“, nepatří mezi obvyklé scény ze ži-vota a nemůže nechat v klidu ani sebevětšího otrlce.

„Ježíš jim řekl, proč jste tak zmateni a proč vám v mysli vy-vstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mně a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně.“ Ježíš stojí uprostřed nich, reálný, skutečný, mohou se jej dotknout – a nepochybně to i učiní. A co víc, aby rozptýlil jejich strach, uchýlí se k prozaickému gestu: „Máte tady něco k jídlu? Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl.“

To, že Ježíš spolu s apoštoly jí, má hlubší význam, než jen doká-zat, že není přízrak. Naposledy s nimi jedl, (a nejspíš právě v této místnosti), před svou smrtí. Proměnil chléb a víno ve své Tělo a Krev a řekl jim: „Tolik jsem toužil jíst s vámi tohoto velikonoč-ního beránka, dříve než budu trpět… už ho nebudu jíst, až dojde k jeho naplnění v Božím království…“

A nyní s nimi Ježíš opět jí. Je tedy Boží království už mezi ni-mi!, přesně jak jim to už dříve říkal! A ještě další význam má toto společné jídlo. Společné stolování je přece výrazem sounáležitosti těch, kdo spolu jí. Vytváří společenství lásky a vzájemnosti. A v Novém Zákoně (a Kristovo Vzkříšení je předělem mezi Starým a No-vým zákonem), ukazuje společná hostina na jídlo prvotní církve, na Agapé, na Eucharistii.

Mně osobně připadá toto Kristovo gesto nesmírně významné. Ukazuje až do dnešních časů, na naši dnešní církev, kde se také vzájemně setkáváme s Kristem při hostině eucharistického chleba. I dnes, stejně jako před dvěma tisíci lety stojí Kristus uprostřed nás a říká nám ono: „Nebojte se“ a „Pokoj vám“. A my to potře-bujeme slyšet, stejně jako první apoštolové. A také my potřebu-jeme stejnou proměnu, jaká se stala s apoštoly. Jejich strach se proměnil v radost. Pod vlivem této radosti a daru Ducha svatého, vyjdou ze zavřených dveří a stanou se Jeho svědky.

A co my? Co naše dnešní církev, k níž skrze svůj křest přece patříme? Máme víru, máme dary Ducha svatého, máme poznání, máme eucharistii. Jsou nám odpuštěny hříchy a žijeme v milosti posvěcující. Kam se však poděla ona radost a ochota o Kristu, a o své víře, svědčit? Proč nejsme podobni těm prvním apoštolům? I my přece jsme, prostřednictvím svého křtu, své příslušnosti k církvi „svědky“. Nebojme se tedy svědčit. Svou radostí, svou vírou a především, svým životem.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru