24.07.2016, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Nebojme se prosit

Nebojme se prosit

Gn 18,20-32

Lk 11,1-13

17. neděle v mezidobí

Pokaždé, když čtu, nebo naslouchám, starozákonnímu vyprávění o Abrahamovi, který stojí před Bohem a doslova s ním, jak obchodník, smlouvá o počet spravedlivých, pro které zachová hříšnou Sodomu; znovu a znovu mne oslovují dvě skutečnosti - jednak přístupnost, velkorysost a milosrdenství Boha, který trpělivě naslouchá Abrahámovu smlouvání a co víc, přistoupí na ně; a současně, otevřenost, a z našeho pohledu snad až troufalost, Abraháma, který, sice s úctou, ale velmi neodbytně, tiší zasloužený Boží hněv, nad sodomskými hříšníky. (Jen pod čarou, v tom velkém městě, se stovkami, snad tisícovkami, obyvatel, se nenašlo ani deset spravedlivých – to je varovné, jak bychom asi dopadli my? Našlo by se mezi námi alespoň pár spravedlivých, tj. těch, kteří žijí s Bohem a s lidmi podle práva, nebo, chcete-li, podle Božího zákona?)

Na starozákonní příběh, na poznání, že Boha lze prosit kdykoli a jakkoli (a o cokoli) obsahově navazuje i dnešní evangelium. Začíná modlitbou, a to modlitbou, kterou všichni dobře známe. Modlitbou Otčenáše. Ale přece. Zazněla poněkud jinak, než jsme zvyklí. My se modlíme (a doufejme, že nejednou denně) modlitbu Otčenáše tak, jak nám ji zaznamenal evangelista Matouš. Znamená to snad, že se evangelista Lukáš, z jehož pera nám zazněla dnes, spletl? Samozřejmě nikoli, nejde o chybu, o chybnou interpretaci, o špatný přepis Ježíšovy modlitby. Evangelia nejsou stenografickým záznamem Kristových slov, nejsou ani historickou studií, natož reportáží ze života Kristova.

Dvakrát nám v evangeliích zazní modlitba Otčenáše, a pokaždé trochu jinak, avšak nejedná se o dvě různé modlitby. Jde stále o jednu a tutéž modlitbu s tímtéž obsahem. U Matouše nacházíme Otčenáš složený ze sedmi proseb, u Lukáše dvě chybějí. Přesto nás sv. Lukáš o nic neochudil. Nesrovnávejme nyní rozdíly lingvistické mezi evangelisty, ale podívejme se na obsah této „modlitby modliteb“. (Tertulián říká, že právě modlitba Otčenáše je jakýmsi souhrnem celého evangelia.) Lukášův Otčenáš je jakýmsi kompendiem Ježíšových ponaučení, rozesetých po všech evangeliích. Je modelem všeho podstatného, co má charakterizovat křesťanskou modlitbu. Nejprve začíná OSLOVENÍM - a už ono samo je znamením universálnosti této modlitby. Zahrnuje všechny, kdo věří v Boha, (nejen křesťany, ale i Židy, muslimy, anglikány i odloučené protestantské bratry, a vůbec všechny lidi, kdo jakkoli věří). Pro nás, pro všechny je Bůh naším Otcem, nikdo si jen nemůže přivlastňovat - říkáme přece Otče NÁŠ, ne Otče můj, nebo Otče křesťanů. I když se ji modlíme jako jednotlivci, přednášíme ji Bohu-Otci jménem celé lidské rodiny. To je rozměr universální a současně má oslovení a vůbec, celá modlitba také rozměr velmi osobní. Neměla by nám totiž uniknout ta milá skutečnost, že Ježíš nepoužívá to naše OTČE (což zní poněkud strojeně a neosobně), ale že Ježíšovo ABBA, kterým se obrací na svého a našeho Otce, zní v překladu jako naše „Tatínku“!

Nebudu se pouštět do výkladu této modlitby všech modliteb, (o ní jsou napsána nesčetná teologická a spirituální pojednání) jen se zadívám na skladbu této modlitby. Po vzývání našeho Otce následuje pět proseb, jejichž pořadí není určitě nahodilé. Nejprve prosíme o to, aby jméno živého Boha bylo posvěcováno – vždy bude a musí zůstat jméno Boží SVATÝM! Při následující prosbě „přijď království Tvé“ žádáme o to, aby se Boží panování projevilo na této zemi prostřednictví pokoje, spravedlnosti a smíření. Zároveň prosíme o příchod tohoto království – království, k němuž všichni, ať více, nebo méně vědomě, směřujeme. Boží království je přece cílem našeho životního směřování, bylo by nesmyslem toužit po jiném cíli a naplnění našeho života. Dále následují prosby o to, co potřebujeme ke svému životu tady a teď, na zemi, kde namísto Božího řádu a harmonie vytváříme svým hříchem místo chaosu, napětí i nespravedlivé bídy, ať hmotné, či duchovní. Je zde tedy prosba o každodenní chléb, (který je plodem Božího požehnání naší práce); a také o odpuštění vin (které je podmíněno naším odpuštěním ve vztahu k ostatním lidem). A nakonec prosíme Boha o to, abychom nepodlehli náporu Zla v našich, žel tak četných, pokušeních.

Ježíš poté, co učedníkům předá tento poklad modlitby Otčenáše, přidává podobenství o člověku, který obtěžuje svého přítele uprostřed noci. Výklad tohoto Kristova příkladu je dvojí. První, který vyzvedá neodbytnost prosebníka; druhý, který zdůrazňuje sice neochotnou, ale přece pomoc žádaného. Ten první výklad je starší, většina sv. Otců a asketických vykladačů Písma jej užívá jako důkaz nutnosti vytrvalé modlitby. (Jestliže budete v modlitbě vytrvalí, jestliže budete stejně neodbytní, Bůh vás jistě vyslyší.) V Kristově podobenství však nejde v prvé řadě o vytrvalost modlitby, nýbrž o jistotu vyslyšení prosby Otcem. Hlavní osobou totiž není prosebník u zavřených dveří, ale přítel, jenž vyhovuje noční prosbě. (K pochopení tohoto výkladu je třeba znát židovské zvyky a pravidla. Bylo totiž nemyslitelné, aby tehdejší Izraelita odepřel svému soukmenovci pohostinství, byť by to bylo za sebetěžších okolností. Je ovšem snadno představitelné, že mu vyhověl neochotně, bez ušlechtilé pohnutky přátelství, jen pro jeho dotěrnost a neodbytnost.) Hlavní myšlenkou tohoto evangelního příkladu je tedy toto: „Když už vyslyší sousedskou prosbu člověk, který je rušen ve spánku a má jisté těžkosti s vyhověním, oč jistěji vyslyší KAŽDOU naši prosbu a modlitbu všemohoucí a dobrotivý Bůh, jehož nikdy naše prosby nemohou přivést do obtíží, a jenž nás dokonce VYBÍZÍ! ke stálé modlitbě“. Copak nezaznělo z úst Kristových ono nesmírně útěšné a povzbudivé slovo: „Proste a dostanete; hledejte a naleznete; tlučte a otevře se vám. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře…!“ Moji milí, tato slova nepotřebují dalšího komentáře, potřebují toliko naši víru a modlitbu. Nebojme se prosit, nezdráhejme se tlouci, nepřestávejme hledat. Slova Kristova příslibu nikdy nepřestanou platit, je jen na nás, zda je vezmeme vážně a nebudeme se ostýchat prosit stejně neodbytně jako Abrahám, či jako onen bezejmenný přítel, u Božích dveří. Vždyť Kristus nás nazval přáteli a Bůh nás ve křtu přijal za své děti. Je snad myslitelné, že by Bůh nesplnil přání svých dětí, tím spíše, když se na něho obrací tak důvěrným oslovením: „TATÍNKU“?

Jiří Vojtěch Černý

 

Zajezd-do-Omanu

 
Nahoru