17.06.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Nebojme se otevřít své srdce Bohu a jeho hodnotám

Nebojme se otevřít své srdce Bohu a jeho hodnotám

Ez 17,22-24

Mk 4,26-34

11. neděle v mezidobí

Tak, jak je o nedělní mši sv. obvyklé, zazněla nám 3 biblická čtení, včetně evangelia. A zazněla, skoro jsem v pokušení říci, v pravý čas. To při pohledu na naši politickou scénu – ale nebojte, nebudu kázat o politice. Budu mluvit na téma biblických textů, které dnes nepřehlédnutelným způsobem ukazují na věčný rozpor mezi naším ubohým a trapným lidským velikášstvím a zdánlivě malou a slabou Boží potencí. Věci se ovšem mají samozřejmě přesně naopak, ale k tomu, abychom si to uvědomili, jest nám zapotřebí trochy pokory, která je žel, stále nedostatkovým zbožím.

Dost už úvodu – pojďme raději sledovat, co nám chtějí sdělit svatopisci. Vždyť jen posluchač povrchní a nepozorný, by mohl přehlédnout zásadní poselství biblických textů.

Nejprve prorok Ezechiel. Ten působí v 6. stol. př. Kr., v době, kdy je Izrael dobyt babylónským králem a většina obyvatel deportována do Babylónie – daleko od své vlasti, vykořeněna ze svých základů. Nad hladinou rezignace a integrace je drží pouze víra ve svého jediného a jedinečného Boha a naděje a důvěra, kterou jim vlévají jejich proroci a náboženští vůdci (pokud ještě nějací, nezkorumpovaní králem, zůstali). Ezechiel je právě tím jediným a pravým a slova Hospodinova, která svému lidu tlumočí, musela působit jako hojivý balzám, jako povzbudivý lék!

„Hle, já vezmu z vrcholku vysokého cedru (tak se jim jeví mocná babylónská říše) slabou větévku (za takovou se právem mohou považovat), ulomím ji z jeho nejvyšších výhonků a zasadím ji sám (já sám, Hospodin!) na vysoko vyčnívající hoře (myšlena hora Sión, odkud byli Izraelité násilně přesazeni). Vyžene větve, vyraší výhonky, ponese plody, bude velkým stromem… Poznají pak všechny polní! stromy (okolní národy a hlavně Bábel), že já jsem Hospodin, ponižuji strom vysoký, povyšuji strom nízký; dávám uschnout stromu zelenému, vypučet stromu uschlému“ (Slova, která nepotřebují komentáře – mocné národy zaniknou, zatímco slabý a věčně ohrožovaný Izrael zde bude věčně). Jak by si nemohli utlačovaní a ponížení Judejci nepovšimnout této nádherné metafory! Z nejvyššího, nejmocnějšího stromu bude ulomena ratolest a zasazena na to jediné správné místo; na místo kam patří, na Sión, do Davidova města, aby zde znovu rozpučela a rozvila se do silného, mohutného, zdravého stromu. Stromu, který nebude potřebovat stín druhých, ale sám bude poskytovat stín všem, kdo o to budou stát; roztáhne své větve, aby se staly útočištěm nejenom nebeskému ptactvu, ale všem spravedlivým, neboť až do nebe, do Božího království bude sahat tento strom.

Jak velkolepý obraz, jak útěšná vize. Tenkrát – a pro duše všech spravedlivých vlastně až doposud. Ostatně, ke starozákonnímu textu můžeme volně přiřadit Kristovo podobenství „o hořčičném semenu“. I ono pracuje s pojmy: malý vs. velký; slabý vs. silný; potentní vs. bezmocný. Nepatrnost duchovního, vnitřního a jalová velkohubost mocného… atd. Toto Kristovo podobenství je – jako ostatně všechno, co řekl, nadčasové. Můžeme je, jako pamětníci letošních kulatých jubileí našeho i židovského státu, aplikovat na naše dějiny; můžeme je s nadhledem aplikovat na dějiny vůbec. Vždyť, v delším horizontu, nakonec všechny říše, království, unie – zkrátka obrovské mnohonárodnostní celky držené pohromadě jen vnější silou a mocí, padly - zatímco ty bezvýznamné, přehlížené a uzurpované národy, které si dokázaly udržet svůj jazyk a kulturu, znovu povstaly z poroby a ponížení. A pokud měly hluboké základy v podobě víry, morálky, duchovních a národních hodnot, pak přestály i všechny vichřice válečných a politických konfliktů.

Nicméně, pojďme od obecného pohledu zpět k biblickému textu.

Ježíš mluvil zcela úmyslně v podobenstvích – a právě ti maličcí, obyčejní, přezíraní a bezvýznamní, mu rozuměli.

Podobenství, to je vlastně příměr, příběh. Ježíš je používal přinejmenším ze dvou důvodů. Především kvůli dobrému zapamatování. (V jeho době nebyla všechna ta technická udělátka se záznamem zvuku, takže posluchači mohli spoléhat pouze na svou paměť.) A i když jejich paměť, na rozdíl od té naší, byla až obdivuhodná, přece jenom se lépe zapamatují příběhy, nežli poučky a definice.

Druhým důvodem Kristových podobenství byla – (světe div se, kam až sahá) censura. Vystoupit otevřeně proti vládnoucí, zkorumpované vrstvě zákoníků a farizeů, by znamenalo být umlčen dříve, než bylo žádoucí. A tak Ježíš používá podobenství, podle hesla: „Chytrému napověz…“ Tedy, ne že by farizeové byli tak hloupí, že by neporozuměli, ale nezbylo jim pro danou chvíli nic jiného, než bezmocně skřípat zubama. U podobenství, příběhů; později bajek a aforismů, se jen těžko chytá za slovíčko. Posláním Kristovým však nebyla kritika náboženských předáků a vládnoucí třídy, Kristus nebyl ani ideolog, ani politický rétor. Důvodem jeho podobenství bylo předat duchovní zvěst, spirituální poselství o Božím království. Hlásat evangelium, tj. radostnou zvěst; to byla jeho úloha, to bylo jeho poslání.

A jaké je ono Boží království v jeho podání? Je jako člověk, který zaseje semeno do země. Užitečné semeno, nikoli pýr; kvalitu, nikoli plevel. A toto semeno, (které člověk nestvořil, neudělal vlastníma rukama ani nevymyslel svým rozumem) s Boží péčí samo klíčí, roste, jak řečeno: „člověk ani neví jak“. Člověk je v Božím díle vždy jen spolupracovníkem. Jeho úlohou není nic víc a nic míň, než jen zasadit dobré semeno, a následně se také o něj s pílí dobrého zahradníka starat. To je náš lidský úkol a není nikterak malý. A potom stát opodál, avšak nikoli nečinně, ale v úžasu a zcela spoléhajíce na Boha. Teprve, když přijde čas žní, ten pravý čas, určený Bohem a ne naši netrpělivostí, vzít srp a v pokoře dělníka žnout. Jakoby Kristus chtěl říci, že naším lidským posláním je spolupracovat s Bohem Tvůrcem, na Jeho díle, a to bez jakékoli jalové pýchy a velikášství. Ano, jakkoli by se nám to možná zdálo málo a bezvýznamné, smyslem našeho života je zasít pravé semeno, které bez našeho přičinění roste a pak v pravý čas sklidit pravou úrodu z Božího pole.

Tím bylo řečeno, řekněme poselství prvé části evangelia: dobré semeno je třeba zasít do dobré půdy.

Druhá část evangelia navazuje na Ezechielovo poselství a přiřazuje plodům správný, Boží rozměr. Malá ratolest, stejně jako maličké hořčičné semeno, je obrazem naší lidské slabosti a nepatrnosti. Kolem nás se mnohdy tyčí mohutné cedry (které se nás mnohdy snaží zastínit a udusat) a stejně tak jsou i velká, nabubřelá semena. Vypadají navenek lépe, atraktivněji – ale nepřináší kýžený užitek. Ti všichni pseudovelikáni, ve skutečnosti trapní duchovní trpaslíci kolem nás, ti nepřinesou užitek. Ti, obrazně řečeno, nedají ani chladivý stín svých větví, ti nepřináší klid, pokoj, bezpečí.

Boží hodnoty a měřítka jsou vždy úplně jiné, než ty naše lidské, materiální. Ne Bůh, to my jsme jakoby postavili všechno na hlavu. (Celé to naše „poručíme větru, dešti“, je taky padlé na hlavu, stejně jako snaha zasahovat do řádu přírody a dějin a chtít je vtěsnat do našich přízemních představ!) Boží realitou je kvalitní úroda – lidskost, pravdivost, čestnost. Boží úroda člověka povznáší a nikoli ubíjí a degraduje. Žně pro duši a ducha – to je ono Boží království, o němž hovoří Kristus.

Nejen Ezechiel, ale především Ježíš, poselstvím svého podobenství, překračuje svoji dobu a mluví i k nám. I nás vybízí, abychom se nenechali zmanipulovat lacinými sliby, falešnou propagací, jalovým pragmatismem a mozek vymývajícím hédonismem. Vybízí nás, abychom, navzdory tomu „co se tvrdí“, věřili spíše svému (snad ještě existujícímu) „zdravému rozumu“. Namísto toho, „co se nosí“, seli v potu tváře svá malá, leč poctivá a nepatrná, semena. A nadto povzbuzuje všechny, aby se nespoléhali na svou sílu, ale sklonili se v pokoře před silou neskonale větší. Právě ti malí, pokorní a bezvýznamní, dojdou spíše do Božího království, i když si nejspíš v tomto bláznivém světě užijí posměchu a ústrků víc, než dost.

Nebojme se otevřít své srdce Bohu a jeho hodnotám. Nevzdávejme se naděje a důvěry v Boží intervenci v našem životě (samozřejmě, budeme-li o ní stát, Bůh se, jak známo, nevnucuje). A pak, v němém úžasu zdvihněme své oči k nebi. Možná právě „tam nahoře“ najdeme odpověď na ty nejzákladnější otázky po smyslu lidského života. A ono je třeba si je klást. V pokoře hledajících a při vědomí své lidské omezenosti a slabých sil, se totiž skrývá naše skutečná velikost.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zajezd-do-Omanu

 
Nahoru