25.11.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Nebojme se a sviťme!

Nebojme se a sviťme!

Dan 7,13-14

Zj 1,5-8

Jan 18,33-37

34. neděle v mezidobí - Krista Krále

Kristus Král – Pantokrator. Vševládný.

Král nebe a země. Boží Syn.

Soudce živých a mrtvých …

a v tomto duchu bychom mohli ještě dále pokračovat. Všechny tyto tituly Kristu právem náleží – jenomže, smyslem dnešní slavnosti není rekapitulovat Kristovy mesiášské tituly. Dnešní slavnost, JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE, je oslavou toho, který je nezpochybnitelným Králem a Pánem všeho stvoření a našich duší.

Je svátkem umělým, vyhlášeným a implantovaným do života církve. Nevznikl ani na základě Písma, ani z tradice, či lidové zbožnosti. My víme kdy a hlavně proč tato slavnost vznikla, a možná by stálo za to, si něco z těchto známých faktů připomenout. Jde vlastně o událost historickou a historie je zdrojem cenného poznání, a její znalost a pochopení nás může (jsme-li poučitelní – což zpravidla, žel, nejsme) uchránit mnoha omylů a bolestných opakování stejných chyb.

Tedy pro přiblížení: píše se rok 1925 a papež Pius XI. vyhlašuje tuto slavnost, závaznou pro celou církev na celém světě. Nechce dělat církvi (a už vůbec ne Kristu – cožpak to potřebuje?) nějakou triumfalistickou reklamu. Chce v rozpolceném světě, v němž je mnoho vládců a málo skutečných panovníků, kteří by mohli být vzorem, postavit světu před oči jediného vládce a panovníka, kterému nejde o zbídačení dobytých území a uloupení materiálních statků. O nastolení vlády tyranie, utopené v krvi. O kult osobnosti, stojící na špiclování, udávání a vraždění nežádoucích a nemlčících.

Je krátce po první světové válce a svět znovu povstává z trosek. Avšak nad Evropou se znovu stahují mračna, ještě zlověstnější. V Rusku nabízí Lenin a Stalin bolševický ráj na zemi; v Itálii dobývá Mussolini Řím pro fašismus a v Německu slibuje Hitler, že spasí svět nacismem Třetí říše. Tito novodobí, samozvaní panovníci, chtějí nastolit svá království a lze už předvídat, že to budou království nového teroru, krve a násilí.

A v tuto chvíli vystoupí starý a zdánlivě bezmocný papež a pozvedá prapor Spasitele Krista a zavádí slavnost Ježíše Krista Krále. Na začátku své encykliky o Kristu Králi připomíná, že: „záplava zla - má na mysli válečné konflikty na začátku století – přišla na svět proto, že většina lidí vyhnala Ježíše Krista a jeho zákony, jak ze svého osobního života, tak z rodinného či občanského“, a dále prohlašuje, že: „k trvalému míru nevidí žádnou lepší cestu, než obnovit vládu Kristovu“. Toto velké gesto žel zdaleka nenaplnilo papežovo očekávání, vládci světa a jejich pohůnci nepřišli k rozumu a Kristus dále zůstal a zůstává v tomto nevděčném světě na vedlejší koleji, jako opium, jako útěcha krále bez království a bez moci, hodící se leda pro pošetilé blouznivce a náboženské tmáře, nechápající zákony tohoto světa. (Zákony síly, rasy, většiny, lži, bezpráví, násilí; dnes trhu, ekonomiky. Vytěsňování starých, nemocných, postižených, zkrátka neproduktivních lidí. Drancování a vykořisťování přírody.) Jak se oproti této smutné charakteristice „tohoto světa“ odlišuje Kristova charakteristika jeho království: „Moje království není z tohoto světa!“ Jaké je Jeho království, o tom Ježíš vypovídá ve svých podobenstvích: shrnuto, je to království lásky, míru, pokoje; království, které si my, děti „tohoto světa“, ani nedokážeme a nemůžeme dokázat, představit. Ač však v tomto „světě tmy“ žijeme, jsme „dětmi světla“ a máme něco, co tento svět nemá – víru! A o tuto víru – víru v Krista; ve vítězství práva, pokoje, milosrdenství, lásky a odpuštění; ve vítězství toho lepšího v nás, šlo nejen papeži Piu XI. při vyhlášení této slavnosti, ale o tuto víru, o její uchování a prožívání, by mělo jít každému z nás. Jen tato víra, nikoli ekonomika, síla zbraní a lži médií, mohou zachránit tento svět a přiblížit ono kýžené „Kristovo království“. Království, které „není z tohoto světa“ – a přece, jak říká Kristus, toto „království je už zde, mezi námi, uprostřed nás!“ Proč máme tedy pocit, že žijeme spíše v džungli bez spravedlnosti a lásky, než v Kristově království? Možná, že všechen ten morální, ekologický a sociální marast, ve kterém se zmítá „tento svět“ je už znamením, předzvěstí příchodu Kristova království. Anebo bude možná muset nastlat ještě hlubší propad naší lidskosti a naplnit se všechna avizovaná apokalyptická vidění, o nichž jsme četli v liturgii posledních dní. Doba druhého Kristova příchodu zůstává skrytá našemu vědění – ale, co jsme kupř. slyšeli dnes v knize zjevení sv. Jana? Krásná slova povzbuzení, naděje. Jan svůj list adresovaný všem křesťanským obcím, tedy i nám dnes, začíná holdem Kristu, holdem vpravdě královským: „Ježíš Kristus, svědek hodný víry, vládce nad pozemskými králi; ten, který nás miluje a svou krví nás zbavil hříchů a udělal z nás královský národ a kněze Boha, svého Otce, tomu buď sláva a vláda na věčné věky.“ To je opravdu hold hodný „krále všech králů“. A tento Král, který je „alfou i omegou, začátkem i koncem; který je, který byl a který přijde“ – tento Král je i naším králem a my věříme plni naděje, že jeho slávu, převyšující svět, jednou spatříme. „Každé oko ho uvidí“ píše sv. Jan. I oči těch, kteří jej vidět nechtějí, i oči těch, „kteří jej probodli“ a stále svým odmítáním a zločiny proti lidskosti, probodávají. On, Král a Pán, jednou přijde! A pokud se nedočkáme jeho příchodu za našeho života, přijde nám naproti, až se budeme ubírat z tohoto pozemského světa do jeho království.

Je třeba se však na setkání s Králem králů připravit. Jak? I o tom nám Písmo na mnoha místech hovoří: „obléci se do výzbroje světla, spravedlnosti, lásky“. Vzít na sebe „svatební šat pro svého Ženicha a krále“, což není nic jiného, než „obléci nového člověka“, který žije ze síly svátostí, zejména křtu a eucharistie. Očistit se od hříchů, abychom se nemuseli stydět za špínu svých znečistěných duší a těl. Obrátit se! Mám za to, že je to ta nejlepší příprava nejen na blížící se adventní dobu, ale zejména na rozhodující okamžik naší existence, kdy budeme stát tváří v tvář tomu, o němž Daniel v prvém čtení mluví jako o tom, jemuž, cit: „byla dána moc, sláva a království a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky; jeho moc je věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.“ Danielovo proroctví, ač z apokalyptické části jeho textů, dnes nenahání strach. Naopak. Jako by nám připomínalo ona Kristova slova po vzkříšení: „Nebojte se!“ Ano, nebojme se. Nebojme se být dětmi světla a přinášet Světlo Kristovo do tmy tohoto světa. (Jak říká staré úsloví: nežli nadávat na tmu, je lépe rozsvítit.“) Myslím, ne jsem si jist, že na to naše, sice slabé a nepatrné, světélko, lidé tohoto světa právem čekají. Nebojme se tedy – a sviťme!

Jiří Vojtěch Černý

 

Zajezd-do-Omanu

 
Nahoru