25.06.2017, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Nebát se přiznat k víře, k Bohu, ke Kristu

Nebát se přiznat k víře, k Bohu, ke Kristu

Mt 10,26-33

12. neděle v mezidobí

Prorok Jeremiáš v prvém čtení a stejně i apoštolové v evangeliu, jsou, ať Hospodinem, či Božím Synem, pověřeni k naplnění nelehkého úkolu. Být hlasateli Božího slova, ohlašovateli jeho vůle, jeho nelehkých nároků. Být Božími mluvčími – v případě Jeremiáše oznamovat svému národu nevyhnutelnou zkázu, pokud nadále nebude jednat podle Božích záměrů; v případě apoštolů ohlašovat světu radostnou zvěst evangelia, ale také náročné požadavky, kladené na ty, kteří přijmou Krista a jeho učení. K poslání Božích poslů, proroků a apoštolů, je zapotřebí mít nejenom autentické Boží povolání, ale také dosvědčovat jeho pravdivost svým životem. A nejen to. Už dopředu je třeba počítat s tím, že být Božím hlasatelem a sdělovat nepopulární (a nepopulistická) slova a nároky, s sebou přináší řadu protivenství. Že být jiný, než ostatní; lišit a vymykat se průměru; nevyhnutelně znamená stát se cílem nejrůznějších útoků, pomluv, nactiutrhání – v horším případě i otevřeného násilí či dokonce smrti. Tento úděl se nevyhnul snad žádnému ze starozákonních proroků, Jeremiáše nevyjímaje. Byl vězněn, bičován, sevřen do klády. Trpěl hladem a žízní, byl vsazen do cisterny, a tím jistě výčet protivenství na něm spáchaných nekončí – a proč to všechno? Protože Bůh, který je silnější než náš strach, který přemáhá naši nechuť, nevoli a zbabělost, si právě jeho vyvolil, aby byl ohlašovatelem zkázy Jeruzaléma. Marně se Jeremiáš zdráhal, poukazoval na svou nezkušenost a mládí. Božímu povolání nelze uniknout! A tak musí tento nedobrovolný, ale přesto věrný a oddaný Boží služebník, nést nevyhnutelné důsledky svého hlásání – slyšeli jsme jeho bědování: „Slyšel jsem nepřátelské umlouvání mnohých, hrůza ze všech stran, i mí přátelé čekají na můj pád…“ Jeremiáš však neskončí u nářků, stížností a bědování – jakoby nabyl nové síly (a z jakého asi zdroje?) zakončuje slovy: „Hospodin je se mnou jako silný bojovník; proto ti, kteří mne stíhají, padnou a nic nesvedou, budou zahanbeni, ničeho nedosáhnou… a dokonce: Hospodin nepohrdá svými vězni, nechť ho chválí nebe a země!“

Tak, jako je nevyhnutelným údělem Božích proroků, hlasatelů a služebníků pronásledování, útisk a příkoří – stejně tak je nevyhnutelné i konečné fiasko všech jejich odpůrců a pronásledovatelů. Vždyť Boží hlas nelze umlčet, Boží vůli nelze zvrátit. Ani silou, ani mocí, ani násilím.

Za necelých 500 let po Jeremiášových slovech, se na břehu Galilejského jezera ozve další Boží výzva k hlásání, tentokrát z úst Božího Syna. A stojí zde další hlasatelé, kteří se již zakrátko setkají s pronásledováním, násilím a mučednickou smrtí. Proto i jim je zapotřebí povzbudivých slov. A tak zazní ono Kristovo: Nebojte se! Kolikrát už na adresu jeho apoštolů a učedníků zaznělo – a zvlášť silně po Jeho Zmrtvýchvstání. Dnes však má konkrétnější obsah: „Nebojte se lidí!“ „Nebojte se vyznávat svou víru; nebojte se hlásat mé evangelium; nebojte se ke mně, k mému jménu, přihlásit!“ Tato Kristova slova jsou na místě. Ví, že apoštolové, stejně jako On i jeho následovníci, budou pronásledováni. Že jim půjde doslova o život. A tak přidává povzbuzení, slova posily a útěchy: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo - duši zabít nemohou!“ Jinými slovy – nebojte se lidí, byť se budou ohánět sebevětší mocí a sebekrutějším zacházením. Byť vás pro mne budou i zabíjet. Mohou, a žel vás i budou, fyzicky likvidovat (vymýšlet křivá nařčení, vodit vás před vladaře k soudu a v synagogách bičovat), ale nic nezmohou. Protože mohou zabít jen tělo, ale nikoli vaši duši. Protože vás mohou násilím umlčet, ale pravdu o mě neumlčí. Protože pošlapají sice právo, ale Boží zákon jen nad všechny zákony světa. Nebojte se! Dávám vám velkorysý příslib: „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým otcem v nebi; ale každého, kdo mne před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi!“

Kristova slova mají neobyčejnou sílu – vždyť celé generace prvních křesťanů pro Jeho jméno houfně umíraly mučednickou smrtí. Nicméně, zdá se, že během postupujících let, staletí, ba tisíciletí, jakoby už svou sílu ztrácela. My se dnes bojíme, a to si přiznejme, přihlásit se k Ježíši, vyznat veřejně svou víru – a přitom nám zdaleka (alespoň v naší zemi) nejde o život. Často jde jen o drobné společenské nepříjemnosti, hanlivé řeči, výsměch, znevažování. A jak jsme hákliví a citliví na tu svou dobrou pověst. A tak se raději přizpůsobujeme tomuto světu, jeho normám a hodnotám. Dobrovolně se vzdáváme své svobody, své víry a žijeme pod diktátem toho, „co si o nás lidi budou myslet“. Se svou vírou se uzavíráme za dveře svých domovů a v neděli do kostela, namísto toho, abychom v ní vyšli na světlo a tak se stali zranitelnými hlasateli Boží lásky a milosrdenství. Uzavíráme do svého maličkého, soukromého světa, kam nikoho nevpustíme, kde si žijeme po svém a vedle toho navenek děláme a říkáme, co si myslíme, že se od nás očekává, čemu bude svět tleskat. Jak je to pošetilé! Slyšeli jsme přece v evangeliu: „Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno; nic skrytého, že by to nebylo poznáno.“ Své nejtajnější, nejvlastnější „já“ neskryjeme pod sebetlustším nánosem rádoby morálního make-upu. Všechno bude, dříve či později, odhaleno. A roztroubeno. Protože každá konfrontace s pravdou nás odhalí. Je-li v nás něco nedobrého, pak to skrýváme, tajíme, nedáváme na odiv - ale tím se vystavujeme nesmírnému nebezpečí. Duchu zla! Protože ten působí ve skrytosti, ten rozleptává zevnitř. A je jen jeden způsob, jak zlo, nečistotu, sobectví, neústupnost v nás přemoci a zneškodnit. Tím, že ji odhalíme. Duch zla, vystaven na pranýř denního světla, ztrácí svou moc. Tím nemyslím, abychom vykřikovali své (nebo ještě raději těch druhých!) hříchy na náměstích, ale abychom našli cestu k vyznání. Cestu do zpovědnice. A nejen to. Abychom poznané a vyznané zlo nepřešli obvyklým: „vždyť to dělají všichni“, ale abychom se mu bránili, abychom nedobré myšlenky od sebe už v zárodku zaháněli a nečekali, až přerostou ve zlý skutek. Zkrátka, nedat šanci duchu zla. Opět připomenu slova z dnešního evangelia: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo - duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo…!“

Bojíme, strachujeme se ledasčeho. Ale toho, z čeho nám plyne skutečné ohrožení, toho se nebojíme. Ducha zla a hříchu. Skutečné nebezpečí podceňujeme, bagatelizujeme, a zdánlivých, malicherných těžkostí, se bojíme. Kristovo NEBOJTE SE, je povzbuzením do našeho každodenního života, ale platí také pro strach z ducha zla. Z otce lži. Z vládce temnot. A také pro to, nebát se přiznat k víře, k Bohu, ke Kristu. Vzpomeňte si na poslední slova evangelia: „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi.“ To jsou slova s dalekosáhlými důsledky a s neomezenou platností - až na věčnost! NEBOJTE SE! Nebojte se změnit své smýšlení, svůj život, sebe sama. Nebojte se konfrontovat s pravdou o sobě samých. Sv. Jan píše: Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí. Kristus, který je Pravda sama, tu sílu má. Nebojme se k němu přiznat. Vyznat jej – a nejen slovy (ta mohou být prázdná, ztratit obsah), ale daleko spíše svými postoji, svým jednáním. Zkrátka, svým životem.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru