Návrat k jediné jistotě našeho života
Jon 3,1-10
1 Kor 7,29-31
Mk 1,14-20
3. neděle v mezidobí
Kromě společného pojmu, kterým je ČAS, a který nepřímo texty dnešní neděle navzájem spojuje, bychom těžko hledali cosi společného. Avšak, stačí se jenom trochu zamyslet (či nalistovat spirituální literaturu) a hned nám vyvstanou souvislosti. Hlavním tématem čtení o Jonášovi je obrácení, zatímco evangelium mluví jednoznačně o následování Ježíše Krista. Jenomže, ona tady ta souvislost je. K následování nutně patří obrácení a současně, bez obrácení nelze Krista následovat. Konečně Ježíšova slova: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ jsou více než výmluvná.
Začněme však u Jonáše. Dnes jsme četli pasáž o tom, kterak prochází Ninive, město jak velké rozlohou, tak velké svými hříchy. Jonáš, který má za sebou trpkou zkušenost nevydařeného útěku před Hospodinovým posláním, hlásá ninivským pokání - nikoli však z přesvědčení, ale z donucení. Sám musel pod tíhou bouře a tří dnů v útrobách velké ryby obrátit své kroky a smýšlení, a, jak vysvítá z dalšího textu, v hloubi duše ninivským zkázu od Hospodina přeje. Ale, stane něco, s čím Jonáš nepočítá, co vůbec nepředpokládá. Ninivští si vezmou Hospodinova slova k srdci a změní své smýšlení a jednání. Namísto, aby přeslechli Boží varování (a Hospodin přitom není jejich Bohem); namísto, aby lehkomyslně mávli rukou nad jedním bláznem a pomatencem (a tak se jim Jonáš může jevit); vezmou slova Boží výstrahy vážně a napříč celý národem, od krále počínaje, oblečou si žíně, vyhlásí půst a sedí v popelu. To je vnějším vyjádřením jejich vnitřního smýšlení. Kají se, postí se, obracejí se od špatného jednání k dobrému. Co na tom, že jejich motivací je strach. U pohanů jejich kalibru ani nelze způsobit změnu jinak, než strachem. K uvědomělému jednání motivovanému láskou k Bohu, mají nekonečně daleko. A Bůh, (který je Bohem všech, hříšníků i pohanů) jejich pokání, jejich půst vidí a co víc, reaguje na něj. Jestliže oni změnili své jednání, Bůh ve svém milosrdenství změní spravedlivý rozsudek a zkázy je ušetří. Vidíme zde Boží rukopis, Bůh, (jak říká žalm) „nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil“. A jestliže si člověk dá s obrácením říci, Bůh jej zachrání. Tolik poučení ze starověkého Ninive.
Tak, jako by úryvek z knihy Jonáš mohl být samostatnou historicko-morální esejí, zasloužil by si i dnešní úryvek z listu sv. apoštola Pavla, samostatnou promluvu. Začíná slovy, jejichž neúprosná pravdivost na nás, s přibývajícím věkem, stále citelněji doléhá: „Čas je krátký!“ Ano, a chtělo by se říci: až příliš krátký. Nicméně Pavel zde nerelativizuje pojem času, tak jak to činíme zhusta my. Žije v době, naplněné očekáváním blízkého příchodu Páně a spolu s ním i zánikem tohoto světa. Jeho: „čas je krátký“ má spíše eschatologický charakter. Proto vede své posluchače a čtenáře k tomu, aby správně rozlišovali mezi podstatným a povrchním, aby ve svém životě nepřikládali pomíjivým věcem příliš velký, či dokonce absolutní význam. A pro lepší pochopení pak přikládá své pětinásobné „jakoby ne“. Znovu zdůrazňuji, že je podává ve všeobecném mínění o brzkém zániku světa a takto je musíme chápat. Pavel zde vyjadřuje postoj vnitřního odstupu vůči věcem, které nejsou samy v sobě záporné: manželství, smutek, radost, majetek. Nehájí rezignaci na život, na jakýsi útěk ze světa – spíše na to, co vyjádří později, totiž, že: „staré pominulo, hle, je tu nové“ (2 Kor 5,17) Pavel očekává pro tento svět, který je pro něj Božím stvořením, dobrou budoucnost od Boha. Střízlivě poukazuje na to, že hodnoty tohoto světa, nemohou být tím posledním a konečným cílem. Jsou pomíjivé a tím relativní, stejně jako všechen čas. Vědomí jejich pomíjivosti není proto zdrojem smutku, nýbrž naopak, zdrojem vnitřní svobody.
(Pokud bychom jeho slova vytrhli z kontextu a implantovali je do dnešní doby plné skepse; doby, která odmítá převzít zodpovědnost za trvalé závazky a raději si užívá svých nahodilých vztahů; která nectí právo na vlastnictví a bezostyšně, s požehnáním vrcholných politiků, lže a krade – pak bychom se provinili proti sv. Pavlovi, Písmu a hlavně proti smyslu života vůbec.)
A teď se podívejme na dnešní evangelium. I ono se odvolává na čas. Ne však pohledem člověka a jeho pomíjivosti, ale z perspektivy „Božího času“ – kairos, který nepodléhá naší omezené pomíjivosti, ale je výrazem Boží vůle, Boží neomezenosti. „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“
Opět stojí za to, uvědomit si, kdy a v jaké souvislosti tato slova Ježíš pronáší. Poté, kdy byl Jan Křtitel uvězněn, kdy se dovršila Janova úloha být předchůdcem Pána a nastává doba toho, kterého Jan ohlašoval, že přijde po něm. Ježíš se naplno ujímá své role, přichází do Galileje a hlásá tam Boží evangelium. A začíná si kolem sebe vědomě vytvářet sbor svých učedníků a následovníků. Mezi prvními oslovuje dvojici bratrů, rybářů: Petra a Ondřeje a Jakuba a Jana. Pronese k nim své, na první poslech lakonické a přitom neodbytně nepřeslechnutelné: „Pojďte za mnou!“ A oni? Hned! zanechají své sítě, opustí všechno, co mají; svůj dosavadní život, svou profesi, která je živí a která je jim vším, nejspíš i své rodiny, ženy a děti, a vydají se za Ježíšem. Jejich přímočarost, jednoznačná odpověď, jejich ano bez smlouvání, bez podmínek, bez jakýchkoli „ale, a za předpokladu, když“ by rovněž vydala na hutné rozjímání.
Začal jsem u pojmu čas, a u něho také skončím. Každým dnes se i nám naplňuje náš čas. Žijeme tady a teď, („Hic et nunc“) v čase, který i nám odměřuje Boží vůle, doprovázená tikotem našich hodinek. I nám se jednou „naplní čas.“ Kdy a jak, to je dáno Boží režií, kterou neovlivníme. Co však ovlivnit můžeme, je způsob, jak svůj čas prožijeme. Ovlivnit můžeme, co víc, dokonce máme, kvalitu našeho času. Jak? To nám radí kupř. sv. Pavel, když píše: „Mějme oči upřené na Ježíše!“ Nebo sám Ježíš v kategorickém požadavku: „Obraťte se a věřte evangeliu!“ Nelze se vymlouvat na neznalost evangelia a žehrat na nedostatek času. OBRÁCENÍ je jediným Kristovým imperativem. Znamená radikální proměnu života; odvrácení se od svých maličkých lidských jistot, od svých zajetých kolejí, každodenních rituálů a závislostí. Opuštěním života pod měřítky tohoto světa a svévole a přikloněním se na stranu Ježíšovu. Návratem k jediné jistotě našeho života, k Bohu. To je OBRÁCENÍ! A takové musí stát na začátku každého života s Bohem. Bez obrácení, bez Boha a Jeho milosrdenství, nám hrozí, že se mineme s cílem našeho života – s Božím královstvím, které se každým dnem přibližuje.
Jiří Vojtěch Černý
