02.12.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Návod pro každodenní život

Návod pro každodenní život

Jer 33,14-16

Lk 21,25-36

První neděle adventní

Známé úsloví praví, že: „Když něco končí, něco začíná“ - my jsme konec liturgického, církevního roku oslavili minulou neděli, slavností Ježíše Krista Krále. Toho, který je Pánem nebe i země, celého vesmíru a přitom také osobně, Pánem každého z nás.

A dnes začínáme advent – nejen jako začátek okruhu církevního roku, ale také jako nový začátek v našem životě. Je charakterizován pojmy: očekávání, příslib, naděje. A ty se naplňují v příslibu příchodu – odtud i slovo adventus- příchod. Jenomže, příchodu koho, čeho? Děcko si vystačí konstatováním: „no přece Ježíška o vánocích“, my, poněkud starší a snad i zralejší ve víře, si s Ježíškem a vánočním stromečkem a s dárky nevystačíme.

Už prorok Jeremiáš v 6. stol. př.Kr. přichází s nabídkou vyplněného Božího slibu: „V ty dny, za toho času, vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, který bude uskutečňovat právo a spravedlnost na zemi.“ Davidův výhonek – jak neslyšet ozvěnu jiného, vpravdě adventního, proroka Izaiáše, když slibuje, „vyrazí ratolest z pahýlu Jesse.“ Oba, ač každý v jiné době a jinými slovy, mluví o stejném, o tolik očekávaném, Mesiáši – o němž se ví to, že bude z rodu Davidova, tedy královským potomkem; a že jeho příchod zahájí novou éru lidstva. Éru, v níž bude (konečně!) „panovat právo a spravedlnost na zemi.“.

Příslib narození Ježíše, tohoto výhonku z rodu Davidova, se už naplnil, to přece víme a každé dítě zná onen, od syrové skutečnosti značně přislazený a přibarvený, příběh o Ježíškovi a jesličkách. Ježíš se nám, ostatně jako každoročně, narodí – za zvuku koled, do omrzení přehrávaných v nacpaných obchodních domech, za blikajícími světly bohaté vánoční výzdoby a ještě bohatších zisků obchodníků. Ale, bude (a to nejen o vánocích) „panovat právo a spravedlnost na zemi“? Odpusťte mi ten skepticismus, který se nejspíš do kázání nehodí, ale já o tom pochybuji. Na vládu práva a spravedlnosti čekáme už tisíciletí, zatím jakoby naopak, měly bezpráví a nespravedlnost vždycky navrch. To je ovšem pohled naší, žel ověřené, lidské zkušenosti. Jiný je pohled Písma a zejména, pohled Boží.

Hebrejský pojem „právo“, zahrnuje spoustu významů. (Patří sem: zvyk, řád, nařízení, předpis, pravidlo, zákon. Dále královský výnos, povinnost, stejně tak i soud a rozsudek.) Neméně bohatý a obsažný je i biblický pojem „spravedlnost“. Vychází z přesvědčení, že nejvyšším soudcem je sám Hospodin a že člověk sám o sobě není (a ani nemůže být) spravedlivý. Může být však Bohem prohlášen za spravedlivého – může být ospravedlněn. A to je pasívum, trpný rod. Znamená, že žádný člověk se nemůže sám o sobě stát spravedlivým, nemůže si spravedlnost zasloužit. Může být toliko ospravedlněn. („Blaze těm, jimž jsou odpuštěny nepravosti a jejichž hříchy jsou zakryty. Blaze tomu, komu Hospodin nepřičítá hřích.“ Řím 4,7-8)

Nechci si hrát na moralistu, ale kdo z nás je, skutečně a za všech okolností, spravedlivý? Nikdo! A kdo z nás je ospravedlněn? Každý! To je však téma spíše na dobu postní, protože naše ospravedlnění, naše spása, se uskutečnila na kříži. To nemohli Izaiáš, Jeremiáš ani další proroci vědět. To víme dnes my. A my také víme, jak se dnešní Jeremiášova slova vyplnila. Na tom, jehož budou nazývat: „Hospodin je naše spravedlnost. Naše spása“. (Jen pod čarou připomínám, že Ježíš – Jehošua znamená v hebrejštině: „Bůh je spása, Bůh zachraňuje“). A předpověď příchodu tohoto „spravedlivého“, tohoto soudce nás vrací zpět k adventu a dnešním čtením. Sv. evangelista Lukáš píše: „A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou.“ Ono tehdy znamená na konci věků, až se vyplní všechna hrůzná znamení: „Znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách; na zemi úzkost národů … lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje.“ To je předpověď, která oprávněně nahání strach. Jejím účelem však není vyděsit čtenáře a posluchače, ale vyburcovat je k tomu, co je na adventní době tím podstatným – k bdělosti. K aktivnímu očekávání. K naději.

Ano, k naději. Protože, v tu chvíli, naprosto paradoxně, tváří v tvář všem avizovaným hrůzám, se máme „vzpřímit, narovnat a zdvihnout hlavu“. To zní opravdu nelogicky – v okamžiku, kdy se celý svět bortí a chvěje, se my máme pevně postavit a vztyčit hlavu? Nejenže máme – my můžeme. Ovšem, za jistých předpokladů – o nich je řečeno hned v následující větě: „Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi.“ Řečeno jinými slovy: Nebýt otroky žádostí, emocí, pýchy a závislostí, a také zbytečných starostí a obav. A hned další věta nabízí účinný lék: „Bděte a modlete se v každé době“, tohle je návod, nástroj – a zdaleka ne jen pro onu „dobu“, ale pro každodenní život. Být bdělými – nenechat se uklinbat svým pohodlím a nenáročností duchovního života a modlit se – vždyť modlitba je setkáním s Pánem, je důvěrným rozhovorem se tím, s kým je nám dobře; s tím, z něhož nejde strach – a důvod?: „abyste mohli tomu všemu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“ Z řečeného – a Ježíš ví, co mluví, vyplývá, že navzdory vší té hrůze, která nás očekává, lze uniknout – a to ne proto, abychom si zachránili život („Kdo chce svůj život zachránit, ztratí ho…“), ale abychom, se vztyčenou hlavou, mohli pohlédnout do tváře Syna člověka, a protože nezatíženi hříchy a vším zbytečným balastem, obstáli před jeho, sice nekompromisním, ale přesto milosrdným, soudem.

To je smyslem našeho očekávání, tohoto letošního i každoročního, a vlastně, našeho celoživotního adventu – připravit se na setkání s Pánem. Moci s důvěrou Božích dětí volat, plni očekávání ono: „Maran atha – Pane, přijď.“

Jiří Vojtěch Černý

 

Zajezd-do-Omanu

 
Nahoru