11.07.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Naučit se spoléhat na Boha

Naučit se spoléhat na Boha

Am 7,12-15

Mk 6,7-13

15. neděle v mezidobí

Slova evangelia vždy nabízí obsahovou souvislost se slovy Starého zákona. Nejinak je tomu i dnes – společným tématem je zde povolání. (Pro tuto chvíli jedno, zda přímo od Hospodina, nebo Božího Syna). Liší se však přinejmenším tím, že v prvém čtení je Božímu proroku Amosovi zakazováno prorokovat v Hospodinově jménu, je pro Boží povolání a působení neprávem osočován a je mu vyhrožováno; v evangeliu jsou naopak Ježíšem jeho učedníci pobízeni k výkonu apoštolské činnosti a jsou k ní od Krista vybavováni mocí i instrukcemi.

Pojďme tedy nejprve k Amosovi. Boží prorok působící v 8. stol. př.Kr., na severním území tehdy již rozděleného Izraele. Sám pochází z Judska, (z vesnice Tekoa, které dosud stojí nedaleko od Betléma, v blízkosti Herodionu). Nemá žádnou „kvalifikaci“ proroka, je obyčejným zemědělcem – zde řečeno: „pěstitelem smokvoní“, (navenek nepodstatný detail, ale – má-li svoji půdu, má své zázemí, nelze mu podsouvat, že prorokování je pro něho zdrojem zisku, což je případ mnohých lžiproroků a ve sporu s králem a knězem Amasjáhem je to důrazný argument.) A právě tento obyčejný pěstitel smokvoní, dostává od Hospodina nelehké poslání: opustit svoji práci a odejít z jižního Judska přímo do samého středu odpadlého severního Izraele, do Bételu, kde je vystavěna vzdorosvatyně Hospodinova. Zde se na místo Boží postavil král a kněží jsou loajálními vykonavateli jeho moci. Kult Hospodinův je opuštěn a ve svatyni kvete modlářství. A právě sem, do míst největšího odpadu a modloslužby, posílá Hospodin Amose, aby zde ohlašoval nadcházející Boží hněv a hlásal Hospodinovo slovo. Aby odsoudil bezbožnost a bezpráví tamních vladařů, jejich nespravedlnost vůči nejchudším a odpadlictví od Božího zákona…

Nevyhnutelně dojde k tomu, co se stane každému, kdo zdvihne svůj hlas proti vládě moci a bezpráví; proti prohnilosti oficiálních struktur; proti nespravedlivému řádu. Dostane se s ním do konfliktu. Amosovi je vyhrožováno, je mu ukládáno o život. Zde jmenovaný Amasjáh, což je betelský kněz a mluvčí krále Jarobeáma II., vyhrožuje Amosovi a vybízí jej k návratu do Judska: „zde už prorokovat nesmíš, zde je králova svatyně a říšský chrám“. Amos obhajuje své poslání – on není profesionálním prorokem, není žákem žádné školy, byl obyčejným pastevcem a zahradníkem, avšak sám Hospodin jej vyslal na prorockou misi a on nemohl, než podlehnout Božímu poslání.

Amos je představitelem všech Božích mluvčích, které si Bůh vyvolil, a oni nemohou, než uposlechnout. (Takové kapitulace před Hospodinem jsme svědky u Izaiáše, Jeremiáše i jiných – před Božím vyvolením nelze utéci – viz Jonáš…) Jde o nevděčný úkol a také jej provází trpký úděl – a to bez ohledu, zda jde o biblické, či novodobé proroky. (Nemají-li být proroky falešnými, pak se dříve či později dostanou do rozporu mezi tím, co chce být vrchností i lidem slyšeno, a tím, co velí říkat Hospodin a vlastní svědomí.) Amosovi ještě nejde o krk, je toliko vyháněn zpět do Judska, které vyznává vládu jediného Boha, kde stojí Hospodinův chrám – tam si smíš říkat, co chceš, ale u nás, kde jsme vyměnili Boha za krále, tady nesmíš říci slůvko proti režimu. Nebo… (Historická podobnost čistě náhodná, že.)

Neméně nesnadným úkolem být Božími hlasateli jsou pověřeni i apoštolové v dnešním evangeliu. Ježíš posílá všech svých 12 (tedy i Jidáše), a posílá je po dvou. To není nepodstatné – jednak si tak mohou být vzájemnou oporou, jednak to činí jejich svědectví věrohodné. Navíc, vzájemnou láskou, úctou a pomocí, budou o Boží lásce, kterou mají hlásat, vydávat účinnější svědectví, nežli pouze slovy. A aby jejich svědectví o Kristu, o Božím království, bylo skutečně věrohodné, vybavuje je mocí nad nečistými duchy. Velmi podstatné jsou instrukce, které jim Ježíš před misí dává: „Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl; ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty.“ Domyšleno: mají se stát zcela závislými na Bohu; na sebe sama, na své zásoby jídla, oblečení a peníze spoléhat nemohou. Jediné, co jim Ježíš „povoluje“, je hůl a opánky – bude třeba ujít až stovky km a tak hůl a opánky budou potřebovat. Ale jinak nic, vůbec nic, na co by se mohli spolehnout, oč by se mohli – krom hole, opřít!

Kristovy apoštolové však nebudou bez pomoci – Ježíš zcela samozřejmě počítá s pohostinností těch, k nimž jsou pozváni. „Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte dál.“ (V instrukcích u Matouše je ještě napomenutí, aby nepřecházeli z domu do domu = nevyhledávali lepší bydlo; aby zdravili pozdravením pokoje – a kde jej budou hostitelé hodni, tam u nich pokoj – šalom, zůstane.) A pokud se jim přijetí – zejména přijetí jejich poselství, radostné zvěsti, nedostane? Mají si „vytřást prach ze svých nohou na svědectví proti nim“. (Není gestem nepřátelství, ale jde o vnější, viditelné svědectví, že s nimi nemají nic společného. Prach ze svých šatů a bot si vytřásali Židé, když se vraceli z pohanské země do své vlasti.)

„Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.“ Vedle hlavního poslání být hlasateli evangelia je zde výslovně zmíněno, že apoštolové na svých apoštolských cestách především uzdravovali – nemocné na těle, na duši i na duchu. (Apoštolové tak o dva tisíce let předbíhají svou dobu, celkový pohled na člověka – celostní medicína rovněž zahrnuje stránku nejen somatickou, ale i duševní a spirituální …)

Jenom nepoučenému věřícímu by se mohly zdát Ježíšovy požadavky na apoštoly, stran jejich vybavení, nezodpovědné. Ježíš ví, že jim Bůh pošle do cesty ty, jež se jich ujmou. Ale jsou to především apoštolové sami, kdo se musí naučit ve všem spoléhat na Boha. Kdo se musí naučit nespoléhat na své síly, na hmotné zabezpečení, na vnější, byť podstatné, věci.

Odpusťte mi tu troufalost, ale tuto lekci bychom potřebovali i my. Neříkám tím, že máme být lehkomyslní a neuvážení. Na cesty – ať na tu životní, či krátkodobé, je třeba být připraveni a vybavení vším potřebným. Ježíši však jde o to, abychom se na to, co máme, čím jsme, a čeho jsme nabyli, na své (ve skutečnosti iluzorní) jistoty nespoléhali. Abychom se naučili ve všem se spoléhat na Boha a do jeho rukou svěřovat svůj každý den. S jistotou Božích dětí, které ví, že se o ně jejich nebeský Otec postará.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru