30.10.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Naslouchejme více svému srdci

Naslouchejme více svému srdci

Lk 14,1-6

Pátek 30. týdne

Evangelium nás dnes uvádí do domu jednoho z předních farizejů, jinak řečeno: významného muže stojícím vysoko na společenském žebříčku; toho, kdo je v očích druhých „někdo“, a přivádí nás přímo ke stolu. Ježíš je nejspíš pozván – ne však jako vážený a milý host, ale spíše jako ten provokující rabi, kterému tak ráda naslouchá, v očích farizejů, nevzdělaná spodina. Je pozván jako ten, na „koho je třeba dát si pozor“. Slyšeli jsme přece, že si „na něho dávali pozor“ – kdo?, inu ostatní farizeové, vždyť je logické, že přední farizej si zve ke stolu své souputníky, názorové přívržence, další farizeje. A ti všichni mají na Ježíše spadeno.

Ježíš se nejspíš nemůže v takovéto atmosféře cítit uvolněně, ale, přesto, jsa věrný svému poslání přinášet lidem spásu, uzdravení duše i těla a ukazovat jim skutečnou tvář milujícího Boha – Otce, vykoná i v tomto prostředí skutek milosrdné lásky. Tím ovšem rozboří společenská pravidla a nepochybně vzbudí v řadách přítomných farizeů pohoršení a nenávist. Leč, popořádku.

Stojí před ním (nevíme, zda byl pozván, nebo jej provokativně přivedli) vodnatelný člověk. Nemá smysl pátrat po pravé diagnóze, v každém případě to byl čk velmi a vážně nemocný.

Ježíš sám je tím, kdo vyvolá spor a napětí otázkou, která je pro farizeje zásadní: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?“ Pro nás je správná odpověď nabíledni, ne však pro farizeje. Mojžíšská Zákon zapovídá konat v sobotu – o sabatu – jakoukoli práci a činnost. O tom, co a do jaké míry lze v sobotu dělat, dokonce i kolik kroků smí ujít, vedou farizeové nekonečné, a ve svých důsledcích až nesmyslné, debaty. A teď zazní tak neodbytná a nepřeslechnutelná otázka: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?“ Odpovědět, by znamenalo zaujmout zřetelný postoj, zavdat si vůči ostatním, vždyť i uzdravení je jakýsi úkon – a Zákon říká: nedělat nic, rozum však velí odpovědět“ samozřejmě ano… a tak raději mlčí…

Ježíš popravdě ani jejich odpověď neočekává a „Dotkne se ho, uzdraví jej a propustí ho“

Nejprve vykoná úkon lásky, to, co je třeba z hlediska milujícího Otce a pak nastaví nemilosrdné zrcadlo jejich pokrytectví: „Když spadne někomu z vás dítě nebo býk do jámy, nevytáhne ho hned v den sobotní?“ Ovšemže, ani sebezarytější farizej by nenechal své dítě bez pomoci v jámě, stejně jako svůj dobytek – a to i navzdory přísným předpisům Zákona. Ježíš posouvá jejich myšlení, rozšiřuje jejich zúžený pohled – jde-li o vaše dítě, váš dobytek: neváháte. Proč nemáte stejný úsudek, když jde o zdraví a život jiného člověka? Na takovouto argumentaci lze buď odpovědět radostným souhlasem, nebo se uzavřít do zarputilého mlčení. Farizeové, ke své škodě, učiní to druhé.

A co my? Měříme všem a za všech okolností stejným a spravedlivým metrem? Nasloucháme více svému srdci, svému zdravému rozumu, nebo se také necháme ovlivňovat míněním druhých? Co myslíte, na čem více záleží? A za koho se budeme jednou před Pánem zodpovídat? Za sebe, nebo za druhé? Za otročení předsudkům, tzv. veřejnému mínění, nebo za své skutky lásky a milosrdenství?

Přeji vám i sobě, abychom, (podobně jako farizeové v evangeliu) jednou nemuseli před Kristovou tváří zahanbeni mlčet.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru