"Následuj mě!"
Jan 21,1-19
Třetí neděli velikonoční
Začnu dnešní homilii zdánlivě odzadu, od evangelia, které zaznělo jako poslední, ale v reálném čase se odehrálo dříve než děj ostatních čtení. Tato scéna na břehu Genezaretského jezera, kterou líčí apoštol Jan, začíná vlastně už Kristova hrobu, kde Ježíš posílá ženy, aby vyřídili apoštolům, ať „odejdou do Galileje, tam ho uvidí“. Pravda, oni se s Kristem po Zmrtvýchvstání viděli už vícekrát, hned večer neděle po Vzkříšení, ale víme, jak neslavně dopadli. Ačkoli jim ukázal své proťaté ruce, nohy a bok; ačkoli s nimi pojedl, stále jsou plni pochybností a nedůvěry (=nevěry). Odejdou po svátcích z Jeruzaléma, a kam by ostatně měli jít jinam bez svého Mistra a Pána, než domů, ke svým rodinám? A co by měli činit jiného, než se živit prací svých rukou, tou jedinou prací, kterou znají a umí, tj. rybolovem? Jsou přece rybáři. (Až po Letnicích jim dojde význam toho, co znamená být rybáři duší.)
Jsou rybáři, ale neúspěšnými. (Jako všichni, kdo nekonají své vlastní poslání.) Celou noc probděli, čekali, zda zahrnou do svých sítí dostatek ryb, aby měli ráno na trhu co prodat a čím uživit sebe a své rodiny. Nicméně, připlouvají k břehu s prázdnou. Unavení, nevyspalí, zklamaní… Nejsou však u břehu sami. Kdosi v ranním oparu stojí a mává na ně, ale oni jej nepoznají. „Dítky, nemáte něco k jídlu?“ Jak by měli! Sami jsou hladoví, vyčerpaní…
Ježíš však ví, jak na tyto tvrdohlavé apoštoly: „Hoďte síť na pravou stranu lodi a najdete!“
A opakuje se scéna, která zde už jednou byla, při jejich prvním povolání. Na Ježíšův pokyn spustí sítě a zahrnou takové množství ryb, že je už samým zázrakem, že se jim sítě neprotrhnou.
Teprve nyní zaberou i oni. Je to Jan, který svou intuicí lásky poznává, že je to Pán! Jan je ztělesněním citu a rozumu, Petr činu. První papež Ježíše nepoznává, ale věří. Skáče do vody, aby byl u Pána co nejdříve! To, co se odehraje při tomto setkání s Kristem, nejspíš týden po jeho Vzkříšení, bude mít nedozírné následky pro Petrův další život, i život právě vznikající církve - ale nejprve je třeba posílit tělo. Na břehu už hoří oheň, vedle smažená ryba a chléb - Kristus je laskavý hostitel, je pastýř, který očekává své ovečky s připraveným pokrmem. „Pojďte jíst!“ Jedí v tichu, nikdo se na nic neptá a Ježíš nic nevysvětluje. „Všichni věděli, že je to Pán.“ Nejspíš mlčí, vždyť jejich radost, překvapení, jejich lásku ke Vzkříšenému Pánu, beztak nemohou vtěsnat do slov. „Ježíš přistoupil, vzal chléb a dal jim, stejně i rybu.“ Opět stejné, či podobné gesto, které tady přece už bylo – při zázračném nasycení zástupů; při Poslední večeři, v Emauzích, ve Večeřadle… „Všichni věděli, že je to Pán.“
Ono ráno však neskončí oním zázračným rybolovem, ani společnou snídaní. Odehraje se zásadní dialog nejen pro Petra, ale pro všechny generace křesťanů: „Když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mě více, než tito?“ Zvláštní otázka. Odpověď se zdá nabíledni, a Petr pro ni nejde daleko: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji!“ Ježíšovi však nejde o nějaké vyznání citu a hlubokého vztahu. Pokračuje slovy poslání: „Pas mé beránky!“
A pak znovu, navenek stejná otázka: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ (Nicméně, je položena v jiném jazyce, jazyce, který důsledně rozlišuje mezi láskou přátelskou, erotickou, synovskou.) Ježíš jakoby snižoval nároky své otázky. Už ne: „víc, než tito“. V originále, v řečtině, však Ježíš použije silnějšího výrazu, pro které čeština nemá rozlišení. Zaměňuje slovo „filein“ za „agapein“, což je výraz pro vyšší stupeň lásky. Petr však stále ještě nerozumí a lehkomyslností sobě vlastní odpovídá na nižší stupeň lásky: „Ano Pane, ty víš – ty přece víš, že tě miluji.“ Dobře Petře, „pas mé ovce!“ A tak, do třetice, musí zaznít Kristova otázka na onu vyšší míru lásky, která proboří hradby Petrovy sebejistoty. „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Petra zamrzela tato trojí otázka, ale teprve napotřetí, už s potřebnou pokorou, odpoví: „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji.“ Teď teprve zazněla správná forma onoho slova milovat. (agapein) A také správná pokora – „Ty Pane, víš všechno“, ty víš, i přes má selhání, přes mé trojí zapření, přes mé nepochopení poslání, které jsi mi svěřil – ty víš, ty víš všechno, „ty víš, že tě MILUJI“.
„Pas moje ovce!“ Pověření nejvyšším pastýřem je dovršeno, dále už není třeba otázek, ani odpovědí.
Teď už zbývá jen poslední ponaučení – spíše příprava, na apoštolskou a mučednickou budoucnost Nejvyššího pastýře: „Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš…“ Kristova slova jsou výmluvná, jsou však současně i jasnou předpovědí i povzbuzením a posílením.
Tam na břehu Genezaretského jezera byl neúspěšný rybář Šimon povýšen do role prvního Pastýře Kristovy církve. Teprve nyní dorostl do úlohy být Petrem, Skálou. Teprve nyní. Když si sáhl až na dno neúspěchu. Když poznal hořkost své zrady. Když napotřetí vyznal ono pravdivé a upřímné: „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji!“
Toto místo na břehu jezera existuje – a nazývá se místem „Petrova primátu“. Zde se stal Petr prvním papežem v dějinách církve. To, když bezezbytku poslechl, když naplnil ono Pánovo: „Následuj mě!“
Následuj mě – k mučednické smrti kříže. Ale ještě předtím: následuj mě: k nepochopení, k ponižujícím poutům, k výslechům, (viz např. prvé čtení), k výpraskům; ale také: k zázračným uzdravením, k obdivuhodným svědectvím, k roli starostlivého pastýře Kristových beránků; k lásce, k odpuštění, k milosrdenství…
„Následuj mě!“ – Petře, Pavle, Ondřeji, Michale, Josefe, Jiří, Vojtěchu …- mohli bychom, lépe, měli bychom, zde dosadit každý své jméno. Ježíš volá i nás! Volá nás k následování. Ke vzájemné, sebeodevzdávající se lásce. A samozřejmě - ke svědectví. Tak jako nelze Krista následovat jen tak nezávazně, polovičatě a pro sebe; stejně tak si nelze žít sobecky jen pro sebe i lásku, víru a naději. Tyto božské ctnosti je třeba žít a sdílet s ostatními a pro ostatní. V tom tkví i podstata církve, jejímž prvním pastýřem je od chvíle u Genezaretského jezera Petrův nástupce.
Jiří Vojtěch Černý
