Následovat Krista v lásce
Flp 2,6-11
Mt 27,33-54
Květná neděle
Dnešní bohoslužbě slova dominují tzv. PAŠIJE, tedy evangelní zpráva o „Utrpení našeho Pána“. Nelze je přehlédnout, nelze je přeslechnout. Pašijím předchází čtení z listu sv. apoštola Pavla Filipanům, a ten je také hodně „výživný“. Mluví o poslušnosti, o pokoře – a to jsou pojmy, které mají rovněž blízko k pašijím – vždyť jejich důsledné naplňování je také spojeno s utrpením. Tak kupř.: „Vzal na sebe přirozenost služebníka.“ Boží Syn se z nebeského piedestalu snižuje na úroveň sloužícího, služebníka. Stává se tím nejmenším ve společenské hierarchii. Neprohlašuje se s „hrbatou pokorou“ za malého, on se malým stal. Proč? Aby nám mohl sloužit. Stal se „nejnepatrnějším ze všech a otrokem všech“ (Mk 9,35). „Ponížil se a byl poslušný až k smrti“ (Flp 2,8). Poníženost, jež je ve skutečnosti pokorou a poslušností se v dramatu Kristova utrpení jeví jako shodné. Ježíš je pokorný, je poslušný, neklade žádný odpor Otcově vůli: „Otče, ne má, ale Tvá vůle se staň“.
Sv. Pavel, který už prožil osobní zkušenost s tím, co s sebou přináší „oddanost služebníka“, vydává svědectví o Ježíši: „Sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.“ Přirozenost služebníka – možná je to protimluv. My se přece nerodíme jako osobnosti bez vlastní vůle a sebevědomí. Právě naopak. Služebnost, podřízenost, ztráta svobody je nám vnucována zvenčí. Není nikdo, kdo by se své autonomie dobrovolně vzdával. Ale, podřízenost lze dobrovolně přijmou. Stejně jako Ježíš. Je přeci rozdíl mezi tím trpně se podřídit tlaku zvenčí, nebo dobrovolně přijmout podřízenost. Dobrovolně se umenšit, přijmout vůli někoho vyššího, vzdát se své vůle. (Z lidského hlediska jsme schopni pochopit oběť za nejvyšší hodnoty – za vlast, za svobodu. To jsme schopni docenit, a ocenit jako heroismus z vyššího principu, ale dobrovolně se vzdát vlastní vůle, nechat se ponižovat, zbičovat, ukřižovat…? Na to nám lidský rozum nestačí.)
Ježíš, který roli služebníka přijal, ji při „Poslední večeři“ demonstruje při umývání nohou svým apoštolům (umývat nohy je práce otroka – služebníka ze všech nejposlednějšího). Nejzjevněji ji naplní na kříži. Jeho „dokonáno jest“ a „do tvých rukou svěřuji svého ducha“ je manifestem oddanosti Bohu – Otci. Je synem se vším všudy. V lásce a v podřízenosti se svému Otci. Protože „věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu“ (Jan 13,,3), může v síle svého synovství, své božské přirozenosti, přinést největší oběť jaká kdy byla přinesena. „Ponížit se až k smrti.“
A jako „služebník všech služebníků“ pronese na adresu svých učedníků, ale i adresu nás, vykoupených: „Už vás nenazývám služebníky, nazval jsem vás přáteli“ Vyzdvihuje nás z podřízenosti pánů tohoto světa a staví nás na svoji (božskou) úroveň. Na roveň svých přátel! A my jsme skutečně Kristovými přáteli. Díky jeho oběti na kříži. - Ale nepatří snad ke skutečnému přátelství také služba? Služba nikoli vynucená povinností, ale hlubokým vztahem, jakým skutečné přátelství, je? Služba přátel je motivovaná láskou. („Tak Bůh miloval svět, že dal svého Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“) A tak hledejme, v čem by naše služba Kristu – a také všem, kteří jsou, stejně jako my, Kristovi – mohla spočívat. Nemusíme se před ničím a nikým poníženě sklánět. Stačí být Kristu podobní! Ve službě druhým. V zřeknutí se sebe sama. Ve vydanosti lásky, která nehledá sebe sama, ale usiluje o dobro druhých.
Adorovat kříž neznamená ronit (více i méně upřímné) slzy nad Kristovým utrpením. To znamená naplnit slova Kristova pozvání: „brát na sebe svůj kříž“ – kříž své přirozenosti, zranitelnosti, svých neúspěchů a selhání, a následovat jej. Ne v utrpení pro utrpení, ale v lásce. V lásce stejně zranitelné a zraňované, jako byla ta jeho. Vždyť jenom v lásce (v jeho činech a utrpení těžko) jej můžeme následovat a být mu podobní.
Jiří Vojtěch Černý
