19.06.2016 10:20, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Následování Ježíše není, a ani nemůže být, nezávaznou procházkou...

Následování Ježíše není, a ani nemůže být, nezávaznou procházkou...

Zach 12,10-11

Lk 9,18-24

12. neděle v mezidobí

Biblické texty dnešní mše sv. nastolují stejnou otázku: KDO JE JEŽÍŠ KRISTUS?, a druhá část evangelia k tomu ještě přidává: „v čem spočívá přijetí a následování Ježíše“?

Nicméně, začněme popořádku, u starého zákona, konkrétně u proroctví Zachariášova. Ten o něm v předobrazu mluví jako o tom: „nad nímž se bude lkát jako nad jediným synem, kterého probodli!“ Nám dnes pod tímto obrazem samozřejmě vyvstane Ježíš Ukřižovaný, ale koho si pod tím měli představovat Židé, kteří toto proroctví slyšeli po návratu ze zajetí v Babylóně, 6. stol před narozením Krista? (Dobových výkladů mohlo být mnoho, a už tenkrát převládal výklad, že onen probodený, jediný syn, je vlastně sám Jahve, Hospodin, zraňovaný a opuštěný národem, který jej přes to všechno, vidí jako obraz své naděje. Tohoto chápání se přidržuje Nový Zákon, když vidí v probodeném srdci Ježíšově pramen Boží milosti, odpuštění a lásky.) A jak viděli Krista jeho současníci? Jeho nejbližší, apoštolové? Navzdory tolika zjevným a nepopiratelným důkazům svého Božského synovství, Kristus stále naráží na nepochopení. Položí tedy zdánlivě řečnickou otázku: „Za koho mne lidé pokládají?“ Domnívám se, že Ježíš se úmyslně ptá nejprve na mínění „těch druhých“, aby přímou otázkou „na tělo“ nevyplašil tu svou hrstičku věrných. O mínění druhých, o tom se hovoří celkem snadno –„ten a ten povídal...“, tázanému nedělá potíže schovat se za mínění „těch druhých“. A tak učedníci bez zábran brebentí: „někteří si myslí, že jsi Jan Křtitel, jiní si myslí, že jsi Eliáš a někteří zase, že jsi jeden z proroků..“ Teprve, když si Ježíš takto navozenou otázkou připraví vhodnou atmosféru, přijde ta zásadní otázka: „A za koho mě pokládáte vy?“ Teď to přišlo, tuto otázku nelze přeslechnout, přejít, nechat bez odpovědi! Teď je pravá chvíle pro dozrání všeho, co dosud v náznacích Kristus učil o sobě a o svém nebeském Otci. Odpověď musí přijít a nemůže být zamlžená a vyhýbavá. Teď je ten pravý okamžik. (Představuji si, že v té chvíli nastalo napjaté a hluboké ticho. Odpověď je náhle tak zřejmá, tak jasná. Kdo to ale vysloví? Kdo protrhne tu hráz zaraženého mlčení?) Je to Petr, který už tehdy byl jakýmsi mluvčím, největší autoritou, vůdcem mezi apoštoly, kdo odpoví. „Za Božího Mesiáše!“ Jiná odpověď není možná. Troufám si říci, že i samotného Petra ta odpověď zarazila. Najednou bylo nahlas řečeno to, s čím se všichni v koutku svých dušiček potýkali, ale co neměl odvahu nikdo nahlas a zřetelně říci. „Ty jsi Mesiáš, Syn Boží!“ Záblesk poznání, ale co to bude znamenat dál? Teď už nepůjde dělat jakoby nic, teď už nepůjde zavírat oči. Je-li Kristus Mesiáš, pak podle proroctví bude muset trpět. A nejen to. My nejspíš budeme muset trpět s ním!

Ježíš chápe zmatek v srdcích apoštolů a sám říká to, na co se bojí jeho učedníci pomyslet. „Syn člověka bude muset mnoho trpět, bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, bude zabit a třetího dne bude vzkříšen.“ A dále pokračuje: „Vy, kteří chcete jít za mnou, zapřete sami sebe, berte na sebe každodenně svůj kříž a následujte mne.“ Vždyť jedině tehdy, kdy PRO MNE svůj život ztratíte, jedině tehdy ho zachráníte! (Nás, kteří známe Kristův příběh, musí až zarazit ona obdivuhodná přesnost předpovědi jeho utrpení. Ale zde není možno skončit. Zde nelze udělat tečku, říci: evangelium jsme vyslechli, tím pro nás dnešní bohoslužba slova skončila.) Jestliže věříme v Ježíše, jestliže jsme PŘIJALI Krista, nemůžeme tato slova jen tak přejít. Poslouchejme, co říká Ježíš dál: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mne. Neboť, kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život PRO MNE ztratí, zachrání si ho!“ Ježíš je tedy nejen předmětem naší víry, naší naděje, ale co víc, I našeho NÁSLEDOVÁNÍ. Jenomže, ono následování není, a ani nemůže být, nezávaznou procházkou. Je cestou vzdání se sebe sama, své sebestřednosti, onoho „ztracení sebe sama“, vzdání se svého života. To neznamená rezignovat na svůj život, naopak, naplnit jej – ale paradoxně tím, že se jej budeme vzdávat – pro druhé, pro Krista. Přijmout do svého života KŘÍŽ, to můžeme brát buď útrpně, pasivně a odevzdaně v tom smyslu, že ať chceme, či nechceme, kříž ten k životu zkrátka neodmyslitelně patří. Ale Ježíš nechce pasivní a rezignující následovníky, on pro svou misi lásky potřebuje aktivní následovníky, žáky a učedníky! „Ztratit svůj život“, to znamená zapřít sám sebe; to znamená v prvé řadě přestat usilovat o své sebeprosazování, o naplnění svých plánů se svým životem. Cesta následování je cestou kříže, která nespočívá jen v krvavé lázni bezpráví, ale daleko spíše v boji s vlastním egoismem, s našimi nezřízenými touhami, jdoucími za uspokojením, za ukojením svých žádostí za jakoukoli cenu; se zahleděním se do sebe samých a usilováním o naplňování svých, (a jen svých!) vlastních zájmů, kde jsme si sami jediným měřítkem veškeré skutečnosti. (Křesťanská tradice v tomto smyslu používá výraz: „filaitia“– sebeláska, která se točí právě a jen kolem sebe sama.) Jenomže, takový život, ve kterém si člověk stačí sám a který se točí jen kolem něho samého, není životem naplněným, ale promarněným. Je třeba se točit kolem Krista, jeho učinit smyslem a středem svého života! A to je neslučitelné právě s onou nezdravou sebeláskou, která vnímá jen sebe sama. Vždyť Kristus se PRO NÁS obětoval, doslova „ztratil svůj život“, zatímco po nás chce nikoli sebezničení, ale sebedarování. To je ono „ztratit PRO NĚHO svůj život“ v hranicích našeho křesťanského bytí. Znamená to upřít svůj pohled na Boha, na Ježíše, a také na ty kolem nás; to znamená vědomě přijmout svůj osobní kříž. Jako křesťané, jako jeho duchovní děti máme – a musíme mít, podíl na jeho oběti. My máme být těmi, kdo se spolu s Ním obětí stávají, protože to je jediná cesta, jíž lze Krista skutečně následovat. A také jediná cesta, na níž svůj život, jakkoli to s námi v životě dopadne, neztratíme.

 

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru