24.09.2016, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Naši hodnotu v Božích očích neurčuje náš majetek, naše postavení, naše tituly

Naši hodnotu v Božích očích neurčuje náš majetek, naše postavení, naše tituly

Am 6,1-7

Lk 16,19-31

26. neděle v mezidobí

Už minulou neděli nám texty Písma sv. otevřely jedno velké a přitom stále aktuální téma: totiž BOHATSTVÍ. Zatímco prorok Ámos v prvém čtení pokračuje ve své kritice bohatých - dnes si namísto nepoctivých a ziskuchtivých obchodníků, bere na mušku zpupné povaleče a lenivé požitkáře; Ježíš v evangeliu také mění úhel pohledu. Jestliže na bohatství před týdnem nahlížel jako na překážku ve službě Bohu a bližním, dnes spatřuje v bohatství překážku na cestě do nebe. Nicméně, pojďme pěkně popořádku.

Prorok Ámos svou kritikou rozhodně nešetří. Dnes jí míří do řad zbohatlíků, společenské smetánky, zkrátka všech těch, kteří si žijí, takříkajíc nad poměry, a pro něž je užívání si, jediným smyslem života. Ámos s rétorikou, ne nepodobnou přízemní zášti domovnic a pivních závistivců, jakoby říkal ono známé: „Však ono na všechny dojde, na ty, co si žijí na vysoké noze; co se blýskají svými známostmi a zneužívají svého postavení...“ (Ostatně, touhle, rádobyspravedlnou závistí oplýváme nejspíš všichni...) Prorok Ámos však nezůstává pouze na rovině závistivé kritiky bohatých; to, co by nám nemělo uniknout, protože co je podstatné a tam právě směřuje ono Boží BĚDA! je ta skutečnost, že oni povaleči se, cit.: „nad zkázou Josefovou netrápí!“. A tímto Hospodinovým povzdechem se úplně mění úhel pohledu – zde nejde toliko o Hospodinovo pohoršení nad těmi, kteří si žijí zahálčivým a rozmařilým způsobem života, ale nad tím, že si jej žijí bez ohledu na Boha! Bez ohledu na, dnešními slovy, pokleslou morálkou a zdefraudovanou víru. Že jim nejde o Boží věci – ono totiž „žít na Sióně“ znamená nejen žít v Jeruzalémě, ale v samém srdci, středisku víry! A oni nežijí tak, jak se očekává od Božích služebníků; jim neleží na srdci věci Božské, ale pouze lidské; nikoli věci duchovní, ale pouze přízemní. A důsledek? „Budou ze svých výšin odvedeni, odvlečeni do vyhnanství. Skončí jejich bezstarostný jásot a nastane smutek a žal nad zničením chrámu a nedostupností mlčícího Boha.“

Znovu si dovolím zopakovat, že slova Ámosova nejsou pouze sociální kritikou života bohatých, ale mají především duchovní, náboženský rozměr. Shrnuto: BĚDA těm, kdo si užívají svého života bez Boha; kdo nepřekročili horizont pozemského bohatství k bohatství duchovnímu.

Na Ámosova slova pak obsahově navazuje Ježíšovo podobenství v evangeliu. Opět je zde kontrast mezi bohatstvím a chudobou; mezi nadbytkem a nedostatkem. A opět je hlavním poselstvím nikoli pouhá kritika lakomství a rozmařilosti, ale ta skutečnost, že život bez Boha na zemi vyústí v život bez Boha na věčnosti. Onen bezejmenný boháč (zatímco chuďas má i své jméno!) nebude trpět v pekelných mukách proto, že se měl na světě dobře – nebe a peklo nejsou jen záměnou rolí z pozemského života – ale proto, že přes svůj bohatě prostřený stůl a své bohatství neviděl a nechtěl vidět, hladového a ubohého Lazara.

Tak, jako povaleči z prvého čtení nepůjdou do vyhnanství proto, že se měli dobře, ale proto, že se nezajímali o věci Boží a nesloužili Bohu, ale svým choutkám (pokud totiž dleli na Sióně, pak to označuji skutečnost, že byli Božími služebníky); stejně tak onen boháč z evangelia se nebude trápit v pekle proto, že byl bohatý, ale že neviděl bídu Lazara (a jiných potřebných) kolem sebe. Že jeho srdce bylo zatvrzelé, že se o to, co měl, neuměl a hlavně nechtěl! rozdělit.

Boží slovo je stále aktuální. I dnešní texty, ač staré tisíce let, nám mají co říci. Třeba to, že i naši budoucnost, naši hodnotu v Božích očích, neurčuje náš majetek, naše postavení, naše tituly a co já vím, co ještě; ale náš vztah k Bohu a k bližnímu! Naše budoucnost, která je jistá pouze co do skutečnosti naši smrtelnosti, se uskutečňuje a naplňuje už tady a teď. (Hic et nunc.) A to, co ji vytváří, je náš vztah k hodnotám jak pozemským, tak k hodnotám duchovním. A také, a zvláště, náš vztah k těm okolo nás, k našim bližním. Jsme vnímaví k lidskému utrpení kolem nás? Ono utrpení nemusí a ani nemá, zdaleka jen rozměr materiální a sociální. Skoro bych si troufl tvrdit, že oč méně je v naší současné, tzv. civilizované společnosti, oné extrémní bídy a chudoby, o to je v ní více bídy duchovní. Vždyť: kolik odložených dětí a seniorů; odstrkovaných a diskriminovaných handicapovaných; přehlížených, citově a sociálně strádajících, je kolem nás! Těch, jejichž němý křik, volá po kousku pozornosti, povzbuzení, laskavosti a úsměvu, docela obyčejného lidského zájmu a dobrého slova!

Ne, díky Bohu, v našich končinách není ani extrémní bída, ani válečný konflikt; my se máme, z celosvětového měřítka, více než dobře – a nevážíme si toho, - ale to by bylo na jiné kázání. A přece jsme, jako celek, jako společnost, chudí. Nikoli materiálně, ale přesto chudí: na lásku, ohleduplnost, toleranci, pozornost a zodpovědnost jednoho k druhému; na schopnost a ochotu k obětavosti pro druhé a pro vyšší cíle. Svou povrchností a laxností nemáme daleko k nevěře zbohatlíků na Siónu; svým sobectvím, slepotou a zatvrzelostí srdcí, k bezcitnosti boháče v evangeliu. Ale tím také – a to je na pováženou, nemáme daleko ani k Božímu BĚDA a k jejich nešťastnému konci! A tím je věčné utrpení pekla! Já vím, to slovo se dneska nenosí, ale to neznamená, že peklo neexistuje. Stav věčného, definitivního vyhnanství od Boží tváře a z nebeského domova, skutečně existuje, stejně jako existuje nebe. Je na nás, na našem způsobu života a na našich nastavených hodnotách, jakou budoucnost si vybereme, nikdo nám ji nemůže proti naší vůli vnutit! My už nyní volíme cílovou stanici své další existence, protože přechod, přestup, z jednoho stavu do druhého – z věčné blaženosti nebo věčného zavržení, není možný! (I o tom bylo poselství dnešního evangelia.) Písmo sv., či konkrétně Ježíš, nás nechce strašit, ani nám nikterak nevyhrožuje. Jen nám dává poučení, výzvu, nabídku. A bylo by k naší škodě ji přeslechnout.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru