Naše víra, naše modlitby, naše služba Bohu a práce pro bližní je naší přirozenou povinností

Lk 17,5-10

27. neděle v mezidobí

„Pane, dej nám více víry!“ O co to vlastně Ježíšovi učedníci svého Pána prosí? O přísun informací, učebnici katechismu či přednášku z dogmatiky. To určitě ne. My jsme si z víry udělali namnoze jen souhrn katechismových pouček, pouhopouhou záležitost rozumu a intelektu – a tak ji ochudili o její základní rozměr. Protože víra je především věcí vztahu. „Kdybyste měli více víry, pak …“ a následuje příklad, který zavání až absurdností. Koho by napadlo chtít přesazovat strom do moře? A nadto moruši, jejíž kořeny sahají velmi hluboko, kterou ani přesadit nelze. Zdá se, že to zase Ježíš přehání. Jenomže.

Už to slůvko: kdybyste – slovo podmiňovací, měli víru …

Víra: žitá, bytostná, existenciální, bezpodmínečná, uschopňuje toho, kdo věří – důvěřuje, doufá, spoléhá se, odevzdává se k tomu, konat i zdánlivě nemožné. Přesadit moruši – je nesmyslné, vskutku nemožné; ale, co třeba přesadit sebe sama? S hlubokými kořeny svého prostředí, svých názorů, postojů, předsudků … jiným slovem: proměnit se, změnit smýšlení, obrátit se – vyjít ze sebe samých, opustit své jisté, bezpečné, zažité, zvykové. A pak následovat Krista … Pro některé je to stejně nesnadné, nemožné, jako u té moruše.

Víra je především záležitostí srdce. Je vztahem – a v evangeliu jde o vztah k Bohu Otci a jeho Synu. K tomu, který o pár vět předtím dal učedníkům lekci o odpuštění. „Když se tvůj bratr proti tobě prohřeší třeba sedmkrát za den a sedmkrát se k tobě obrátí a řekne: „Je mi to líto“, odpusť mu.“ Ona prosba: „dej nám více víry“, je odpovědí učedníků na tento požadavek odpuštění. Cítí, že na to lidsky nemají. Znovu a znovu odpouštět! K tomu je třeba víry. Víry v to lepší v nás. Víry, že je možné odpouštět a nezatrpknout; odpouštět a neodepsat; odpouštět a nezlomit nad druhým hůl a nepřipadat si přitom jako bezmocná onuce, jako cár hadru. Neztratit svoji důstojnost a neupřít ji druhému. „Pane, dej nám více víry“, je reakcí Kristových učedníků.  A pak přijde odpověď: „Kdybyste měli více víry …“ Synonymem víry je důvěra – tedy: „kdybyste mně více důvěřovali … kdybyste věřili, že je možné … pak byste byli schopni konat i nemožné.

Dnešnímu úryvku předcházela slova o odpuštění. A po výroku o bezpodmínečné víře následují slova o službě. Jakoby s tím, co bylo řečeno, nesouvisí. A nejspíš opravdu s požadavkem víry nesouvisí – ostatně Lukáš poskládal své evangelium z poznámek, z vyprávění, nikdy se s Kristem nesetkal. A přece lze najít souvislost.

„Když někdo z vás má služebníka a ten orá, nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: „Hned pojď a sedni si ke stolu“? Spíše mu řekne: „Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.“ Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno?“

Služebník je vztahu podřízeném, slouží svému pánu – a ten jeho služeb využívá (mnohdy i zneužívá).  Zapomeňme teď na Zákoník práce, tato slova byla řečena před dvěma tisíci let, kdy byly úplně jiné pracovněprávní poměry. Služebník je plně podřízen svému Pánu, nemá svoji vůli, je na něm závislý. A své potřeby může uspokojit, až když jsou uspokojeny ty pánovy.

My však jsme, jako věřící, a to všichni, také služebníci Pánovi. Ne pouze kněží, (ti jsou ve služebním poměru), naše víra je také službou. Skrze ni sloužíme Bohu – bohopoctou, a sloužíme svým bližním – modlitbou, službou lásky. Pán, náš Pán nám dává všechno. „V jeho rukou je náš život.“  Dal nám život, dává nám vše potřebné. Ale není našim poddaným. Není naším služebníkem. My jsme služebníci! Nic si nemůže nárokovat. Nic si nemůžeme na Pánu vynutit. A proto, pro každého z nás – a o služebnících Kristových to platí dvojnásob – platí ona věta: „Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.“

Jsme jenom služebníci. Služebníka charakterizuje jeho služba. Ta může být ochotná i vynucená; poctivá i nedbalá; radostná i otrávená … tohle evangelium neřeší. Říká nám, kdo jsme – jsme služebníci. Naše víra, naše modlitby, naše služba Bohu a práce pro bližní je naší přirozenou povinností. Nemáme očekávat kdovíjakou vděčnost, vždyť jsou skutečnosti, které je třeba konat, protože je to naše přirozenost. Děkuje snad malé dítě matce za její ochranu a péči? Tak jako pán neděkuje svému služebníkovi za to, že udělal, co mu náleželo, tak není povinen Ježíš děkovat nám, že jsme jednali, a třeba i trochu sloužili. Jako lidé. Z lásky. A také proto, že Bohu – a také těm kolem nás – věříme.

Jiří Vojtěch Černý