Naše odpuštění je podmínkou Božího odpuštění

Sir 27,33-28,9

Mt 18,21-35

24. neděle v mezidobí

Tématem – a to zásadním tématem, dnešních biblických slov, je odpuštění a smíření. To jsou pojmy, které k našemu životu neoddělitelně patří, ale velmi často jsou i skutečností, která je pro nás a pro naše vztahy, na straně jedné prubířským kamenem, svou náročností narůstající do těžkých balvanů, ale na straně druhé i cestou vpřed a zárukou vnitřního i vnějšího pokoje. A jejich protiklady: ne-odpuštění, ne-smíření, jsou pro změnu skutečnosti, která s děsivou pravidelností naše vztahy rozbíjí a ničí. Které nás samé i „ty druhé“ spoutávají, okrádají o svobodu, o možnost osobního růstu a v posledku i o možnost dosáhnout onoho kýženého odpuštění a smíření s Bohem, v horizontu věčnosti.

Leč, pojďme si platnost výše řečeného potvrdit pomocí biblických textů.

Úryvek z knihy Sirachovcovy staví proti sobě naše lidské postoje a Boží odpověď na ně. Pomsta, hněv, zloba, zášť, nenávist, zahořklost a zatvrzelost, či dokonce nenávist – slyšíte, vnímáte jakou negativní sílu, jak hrozivou moc, v sobě tato slova ukrývají? Sirachovec je neváhá nazvat ohavnostmi, a ony si tento název po právu zaslouží. Je třeba nepřeslechnout jeho slova o tom, že: „kdo se mstí, zakusí pomstu od Pána“ stejně jako příslib, že: „kdo odpustí křivdu svému bližnímu, tomu budou i jeho hříchy odpuštěny, bude-li prosit“. (Sirachovec jakoby zde předjímal slova závěru modlitby Otčenáše: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům …“) Úryvek tohoto starozákonního pisatele vrcholí v závěrečném sdělení: „Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět; vzpomeň na smrt a dbej přikázání! Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního; vzpomeň na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu!“ (Tolik moudrý Sirachovec, který je, dle mého mínění, neprávem opomíjen, a to jak biblisty, tak čtenáři Písma. Vždyť evangeličtí bratři jej dokonce vyjmuli z kánonu biblických knih.)

Na jeho slova navazuje evangelní příběh, který má jakoby dvě roviny. První tvoří dialog Ježíše s Petrem, druhý pak podobenství o odpuštění, které Ježíš přidává – pro Petra, pro své učedníky a neposlední řadě i pro nás. Nejprve Petr: „Kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Petr je možná v této chvíli skrytě pyšný na svou velkorysost, vždyť sedm je číslem plnosti – avšak odpověď, které se mu dostane, mu nejspíš vyrazí dech. „Petře, ne sedmkrát, ale až sedmasedmdesátkrát!“ To je absurdní, absolutní, nepředstavitelné číslo; v judaismu by znamenalo až nekonečný počet – jinými slovy, „Petře, odpouštět je třeba všechno – absolutně a bezvýhradně všechno a neustále!“ A zatímco Petr lapá po dechu a snaží se Kristovu odpověď rozdýchat, přidává Ježíš jako ilustraci podobenství. Podobenství o Pánu – představuje samozřejmě Boha-Otce, který svému služebníku – a jím může být a je, každý z nás, odpouští jen proto, že prosí, nesmírnou částku. (Deset tisíc hřiven by se rovnalo našim stamiliónům - deset tisíc hřiven stříbra, to je přepočteno 260 tun stříbra.) Jenomže, po této lekci absolutního milosrdenství a odpuštění, se tentýž služebník zachová naprosto nemilosrdně ke svému kolegovi, spolubratrovi. Ten mu dluží, v porovnání s tím, co mu bylo právě odpuštěno, bezvýznamnou částku. (Denár byl stříbrný peníz o váze 3-4 g stříbra, byla to běžná denní mzda za práci.) I on prosí a slibuje splacení, ale nejenom, že mu právě omilostněný služebník neodpustí, ale dokonce ho dá do vězení. Skoro nám až z tohoto příběhu kypí krev nad takovou tvrdostí, až krutostí. Stejně tak nenechala lhostejnými i ostatní přihlížející, a oni, hned za tepla, tuto, do nebe volající nespravedlnost, jdou oznámit svému Pánu. Důsledek na sebe nenechá dlouho čekat: „Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mne prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?“

Poselství tohoto podobenství je nad slunce jasnější, tehdy, stejně tak i dnes. Pán – Bůh, nám odpustil všechno, nám osobně, stejně jako zprostředkovaně celému lidstvu, dokonce za nás zaplatil výkupnou smrtí svého Syna, a my? Bereme jako samozřejmost, že jsou nám znovu a znovu odpouštěny naše hříchy – jen když projevíme trochu lítosti a poprosíme – avšak my sami odpustit, a to i bezvýznamné prohřešky proti naší sebestřednosti a pýše, odpustit neumíme a nechceme. Dokážeme se s bezbřehou tvrdostí nejen urážet, ale i mstít – tak jak o tom mluvil Sirachovec. Kolikrát v životě jsme se zachovali jako onen zavrženíhodný služebník – vlastně, chováme se tak pokaždé, když se ve svém srdci vůči svému bližnímu zatvrdíme; když nechceme odpustit, když nepodáme ruku ke smíření.

Všichni – a to bez výjimky, jsme vůči Bohu dlužníky. On nám dal všechno: život, zdraví, schopnosti, nesčetné dary, jež ani nejsme schopni docenit (a bereme jako samozřejmost); on nám nesčíslněkrát (sedmasedmdesátkrát) odpustil naše hříchy – a každý náš hřích je v prvé řadě hříchem proti Boží lásce. Ale my vidíme jen sebe, ublíženě si foukáme svá bebíčka, odmítáme – nejen odpustit, kolikrát i jen vyslechnout, vcítit se a sklonit – ke svým bližním. A přitom dnes a denně (alespoň předpokládám) opakujeme slova Otčenáše: „a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ – našim dlužníkům, našim, stejně slabým a selhávajícím bližním.

To dnešní podobenství je doslova alarmující – jestliže ho jenom vyslechneme, ale nevyvodíme z něho pro sebe důsledky, pak si koledujeme o pěkný malér. Vždyť slyšet slova svého Pána – slyšet Ježíše, jak na naši adresu říká ono: „Služebníku ničemný!“, by bylo největší tragedií našeho života, naší existence. Je třeba, právě v souladu se slovy Otčenáše si uvědomit, že naše odpuštění je podmínkou Božího odpuštění.

Sv. Pavel nás ve druhém čtení ujišťuje, že nežijeme pouze sami pro sebe, stejně jako neumíráme sami za sebe. Patříme Pánu, ať za svého života, tak ve své smrti. Všichni jsme, a to si s pokorou přiznejme: „služebníci neužiteční“, ale kéž nejsme „služebníky ničemnými.“

Jiří Vojtěch Černý