Naše odpuštění je podmínkou Božího odpuštění

Sir 27,33-28,9

Mt 18,21-35

24. neděle v mezidobí

Tématem – a to zásadním tématem, dnešních biblických lekcí, je odpuštění a smíření. To jsou pojmy, které k našemu životu neoddělitelně patří, avšak jsou skutečnostmi, které jsou pro nás namnoze těžkými, nesnadnými. Odpouštět – zcela a bezvýhradně, velkoryse a bez podmínek a hořkosti, bez našich „ale, a jen když“ nám, a to si přiznejme, moc nejde a někteří toho ani nejsou schopni. Mnohokrát jsem coby kněz slyšel „tohle mu-jí nikdy neodpustím“ a z těch kategorických NE! mne až mrazí. Jistěže odpustit neznamená zapomenout, to ani nejde, avšak uzavřít se ve své ublíženosti, zapouzdřit se v zášti vůči bližním, znamená postavit se proti Bohu, proti jeho milosrdenství a lásce. Žádné provinění těch druhých se nevyrovná našim proviněním – ať vůči Bohu, tak i k druhým lidem, jenomže my si ta svá provinění – pokud si je vůbec připustíme, pěkně odůvodníme a omluvíme; zato, když se někdo proviní vůči nám … ruku na srdce, tohle téma nám vůbec není cizí, právě naopak. A přece – jediná cesta k harmonickým vztahům je právě skrze toleranci, vstřícnost, odpuštění, smíření, zatímco ne-odpuštění, ne-smíření, jsou pro změnu skutečnosti, která s děsivou pravidelností naše vztahy rozbíjí a ničí. Které nás samé i „ty druhé“ spoutávají, okrádají o svobodu, o možnost osobního růstu a v posledku i o možnost dosáhnout onoho kýženého odpuštění a smíření s Bohem, v horizontu věčnosti.

Leč, pojďme si platnost výše řečeného potvrdit pomocí biblických textů.

Úryvek z knihy Sirachovcovy staví proti sobě naše lidské postoje a Boží odpověď na ně. Pomsta, hněv, zloba, zášť, nenávist, zahořklost a zatvrzelost, či dokonce nenávist – slyšíte, vnímáte, jakou negativní sílu, jak hrozivou moc, v sobě tato slova ukrývají? Sirachovec je neváhá nazvat ohavnostmi, a ony si tento název po právu zaslouží. Je třeba nepřeslechnout jeho slova o tom, že: „kdo se mstí, zakusí pomstu od Pána“ stejně jako příslib, že: „kdo odpustí křivdu svému bližnímu, tomu budou i jeho hříchy odpuštěny, bude-li prosit“. (Sirachovec jakoby zde předjímal slova závěru modlitby Otčenáše: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům …“) Úryvek tohoto starozákonního pisatele vrcholí v závěrečném sdělení: „Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět; vzpomeň na smrt a dbej přikázání! Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního; vzpomeň na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu!“ (Tolik moudrý Sirachovec, který je, dle mého mínění, neprávem opomíjen, a to jak biblisty, tak čtenáři Písma. Najdeme jej pouze v katolických vydáních Písma, neb je zařazen mezi tzv. deuterokanonické knihy.)

Na jeho slova navazuje evangelní příběh, který má jakoby dvě roviny. První tvoří dialog Ježíše s Petrem, druhý pak podobenství o odpuštění, které Ježíš přidává – pro Petra, pro své učedníky a neposlední řadě i pro nás. Nejprve Petr: „Kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Petr úmyslně nadsazuje, sedm je číslem plnosti – avšak odpověď, které se mu dostane, mu nejspíš vyrazí dech. „Petře, ne sedmkrát, ale až sedmasedmdesátkrát!“ To je absurdní, absolutní, nepředstavitelné číslo; v judaismu by znamenalo až nekonečný počet – jinými slovy, „Petře, odpouštět je třeba všechno – absolutně a bezvýhradně všechno a neustále!“  A zatímco Petr lapá po dechu a snaží se Kristovu odpověď rozdýchat, přidává Ježíš jako ilustraci podobenství. Podobenství o Pánu – představuje samozřejmě Boha-Otce, který svému služebníku – jím může být a je, každý z nás, odpustí nesmírnou, nepředstavitelnou, částku, a to jen proto, že prosí. (Deset tisíc hřiven by se rovnalo stovkám našich miliónů - deset tisíc hřiven stříbra, to je přepočteno 260 tun stříbra.) Jenomže, po této lekci absolutního milosrdenství a odpuštění, se tentýž služebník zachová naprosto nemilosrdně ke svému kolegovi, spolubratrovi. Ten mu dluží, v porovnání s tím, co mu bylo právě odpuštěno, bezvýznamnou částku. (Denár byl stříbrný peníz o váze 3-4 g stříbra, byla to běžná denní mzda za práci.)  Rovněž jeho dlužník prosí a slibuje splacení, ale, právě omilostněný služebník mu nejenom dluh neodpustí, ale ještě jej dá zavřít do vězení. To je až do nebe volající nespravedlnost a krutost, která nenechá lhostejnými ostatní přihlížející, a oni, hned za tepla jdou tuto zrůdnost oznámit svému Pánu. Důsledek na sebe nenechá dlouho čekat: „Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mne prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?“

Poselství tohoto podobenství je nad slunce jasnější, tehdy, stejně tak i dnes. Pán – Bůh, nám odpustil všechno, nám osobně, stejně jako zprostředkovaně celému lidstvu, dokonce za nás zaplatil výkupnou smrtí svého Syna, a my? Bereme to jako samozřejmost, avšak když máme my sami odpustit, a to i bezvýznamné prohřešky proti naší sebestřednosti a pýše, odpustit neumíme a nechceme. Dokážeme se s bezbřehou tvrdostí nejen urážet, ale i mstít – tak jak o tom mluvil Sirachovec. Kolikrát v životě jsme se zachovali jako onen zavrženíhodný služebník – vlastně, chováme se tak pokaždé, když se ve svém srdci vůči svému bližnímu zatvrdíme; když nechceme odpustit, když nepodáme ruku ke smíření.

Všichni – a to bez výjimky, jsme vůči Bohu dlužníky. On nám dal všechno: život, zdraví, schopnosti, nesčetné dary, jež ani nejsme schopni docenit; on nám nesčíslněkrát (sedmasedmdesátkrát) odpustil naše hříchy – a dlužno podotknout, že každý náš hřích je v prvé řadě hříchem proti Boží lásce. Ale my vidíme jen sebe, ublíženě si foukáme svá bebíčka, odmítáme – nejen odpustit, kolikrát i jen vyslechnout, vcítit se a sklonit – ke svým bližním. A přitom dnes a denně (alespoň předpokládám) opakujeme slova Otčenáše: „a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ – našim dlužníkům, našim, stejně slabým a selhávajícím, bližním.

Ježíš používá až absurdního kontrastu mezi dlužnými částkami, mezi odpuštěním a neodpuštěním – činí tak proto, aby nám otevřel oči, aby nás motivoval k tomu, být také milosrdní, velkorysí jako onen Pán v podobenství. Ten nám má být příkladem, inspirací, zatímco nemilosrdný služebník má být odstrašujícím příkladem.  Ke komu se ve svém jednání přikloníme, je samozřejmě na nás. Avšak, jestliže si podobenství jenom vyslechneme, ale nevyvodíme z něho pro sebe důsledky, pak si koledujeme o to, slyšet při našem osobním soudu slova Ježíše, jak na naši adresu říká ono: „Služebníku ničemný!“. A to by byl největší průšvih našeho života, naší existence. A tak si při recitace Otčenáše vždy znovu a znovu uvědomme, že naše odpuštění je podmínkou Božího odpuštění. Nebo si třeba připomeňme Kristovu výzvu: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec.“ (Lk 6,36)

Jiří Vojtěch Černý