Naše modlitby stoupají k nebi

Ez 47,1-9

1 Kor 3,9-17

Jan 2,13-22

Posvěcení lateránské baziliky

Na dnešní neděli připadá svátek Posvěcení lateránské baziliky, a protože se jedná o první kostel mezi všemi kostely, náleží mu tak důležité místo v liturgickém roce, že mu musí ustoupit i nedělní texty. A nedivme se, vždyť tato bazilika nese hrdý titul: „Matka a hlava všech kostelů Města i celého světa“, a to už má nějakou váhu. Koneckonců, nejen, že to byl první kostel po skončeném pronásledování křesťanů, ale jeho stavbu započal sám císař Konstantin, který prohlásil křesťanství státním náboženstvím a už v r. 314 položil základní kámen tohoto chrámu. A jeho význam umocnila i ta skutečnost, že až do středověku byla sídlem papežů a že se v ní odehrálo 5 všeobecných církevních sněmů. Jistě by se o této bazilice dalo říci ještě mnohé, ale já se raději zaměřím na texty, které nám tato slavnost nabízí.

Ve všech třech čteních se objevuje slovo chrám, a každý ze svatopisců je nazírá pod jiným úhlem pohledu.

Tak hned Ezechiel v prvém čtení. Popisuje vidění chrámu – nepochybně jde o Jeruzalémský chrám, jenomže text vzniká v babylónském exilu, kdy skutečný, Hospodinův chrám, je v troskách.  Anděl provází Ezechiela chrámem a hle, „pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ“. Pramen této vody přináší všude, kam teče nový život; oživuje poušť, léčí vody Mrtvého moře a přináší hojné stromoví, bohaté na úrodu. V tom nelze nevidět symbol Božího požehnání, které se bude z obnoveného chrámu rozlévat do Judské země a odtud dále do celého světa. My, novozákonní lidé pak můžeme v tomto obrazu chrámového pramene spatřit Ježíše, který přinese spásu a požehnání celému světu. Vždyť On sám se přece nazývá pramenem vody živé a přináší uzdravení a proměnu, nový život všem, kdo v Něho věří. On je Světlem světa, které vychází na východě.

Brilantní novozákonní teologií je úryvek z prvého listu sv. apoštola Pavla do Korintu. Přirovnává církevní obec k živému Božímu chrámu, když říká: „Vy jste Boží stavba, Boží chrám.“ Tento úryvek je z delší pasáže, ve které apoštol Pavel ukazuje na nesmyslnost půtek a stranictví v korintské církevní obci. Poukazuje na vzájemnou jednotu, on, Pavel položil základy církevní obce, ale vystavěl ji na Kristu, který je základem všech společenství. On dává oživujícího Ducha. „Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!“ Ano, každý z nás je chrámem Božím, každý stojí na Kristu a je naplněn jeho Duchem.

A pak přichází slova evangelia a s nimi popis „skandálního“ jednání Božího Syna v Jeruzalémském chrámu. Ono stojí za přiblížení. My vidíme Ježíše, jak rozhání obětní zvířata, rozhazuje směnárníkům peníze, vyhání všechnu tu obchodnickou a zvířecí chamraď z chrámových prostor se slovy: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“

Navenek jde na útok na obchodníky, směnárníky, na všechen ten chrámový byznys. Ale – Ježíš přece ví, že k provozu chrámu je směnárníků zapotřebí. (V chrámu bylo možné platit pouze zvláštní, tzv. tyrskou měnou). Je také třeba prodavačů obětních zvířat k předepsaným obětem. (Poutníci do chrámu s sebou nemohli nést holoubata, nemohli putovat s ovcemi k oběti.) Ježíše nepochybně uráží zneuctění chrámových prostor – tohoto místa modlitby a oběti Hospodinu, vším tím křikem, cinkáním peněz, bekotu ovcí a jejich výkalů, trusu holubů. Namísto modlitby k Hospodinu se tu smlouvá a křičí; žádná úcta k místu, kde přebývá Bůh. Místa, kde se člověk setkává s Boží slávou. Ale hlavně, Ježíšův útok míří ve své podstatě na praxi chrámové oběti, na stávající chrámový kult a nábožensko-politický řád a na ty, kteří jej representují - na chrámové kněze. A ti také přispěchají s kritikou a dožadují se zdůvodnění takového jednání. Ježíš má dokázat, jakým právem tak jedná. Dožadují se jakési „prorocké legitimity“. (Ježíšovo jednání koresponduje s obrazy u Jeremiáše.) A Ježíš jim dá takové znamení. Jenomže – oni ho nemohou pochopit. Berou jej doslovně – a pak se jeví jako holý nesmysl. „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech ho zase postavím!“ „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let a ty bys ho postavil ve třech dnech?“  Ježíš však mluví o chrámu svého těla, o jeho vzkříšení třetího dne – tomu nemohou rozumět. První porozuměli učedníci pod vlivem sv. Ducha po Kristově vzkříšení o Velikonocích.

Ježíš mluví o sobě, o svém těle jako o chrámu. Sv. Pavel mluví o věřících, o církvi jako o chrámu. „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?“ Vnímáme my sami sebe, jako Boží chrám, naplněný Duchem svatým? Nejspíš nikoli – a přece je tento obraz, příměr, tak přiléhavý, tak působivý.

Chrám, Boží stavba, je postavena z kamenů – což je stabilní, nezničitelný materiál. Je vyzdoben obrazy znázorňující Boha a svaté. Je zde oltář i kříž, a živý Kristus ve svatostánku. A my jsme přece živými obrazy Božími, Bůh sám do nás vtiskl svůj obraz, svou pečeť při křtu. Dává nám svaté jako vzory a jako patrony. A my sami se máme, podle slov Písma, stávat obětí (úplnou a ustavičnou). Jsme naplněni Duchem svatým a nosíme v sobě Krista. Ve svém srdci, jako ve svatostánku; ve svém jednání, ve svých modlitbách. Spojuje nás navzájem víra, naděje a láska. Naše modlitby stoupají k nebi … je to jenom obraz, ale kéž bychom jej mohli vztáhnout na sebe. Kéž by o nás platilo to, co píše sv. Pavel do Korinta: Jste Božími chrámy a bydlí ve vás Boží Duch. Kéž bychom o sobě mohli právem říci: Ano, jsme živými chrámy Božími. Amen.

Jiří Vojtěch Černý