Náš život je plný zázraků

Iz 62,1-5

Jan 2,1-12

2. neděle v mezidobí

Dnes slavíme, jak ostatně všichni víte, první neděli v mezidobí v tomto roce. (Ač v liturgickém pořadí druhou). Když se řekne „mezidobí“, vyvolává to představu čehosi vmezeřeného, nepodstatného – ale nenechme se mýlit. Liturgie má jiná pravidla a liturgické mezidobí je dobou neméně důležitou, jako ostatní liturgické doby. Nadto, mezidobí tvoří většinu roku, a copak ten není důležitý? Každý den je důležitý, a my v evangeliu uslyšíme o dni, který byl moc důležitý: pro svatebčany – vždyť šlo o jejich svatbu; pro Krista – vždyť učinil první zázrak a tak zjevil svoji slávu; pro učedníky – vždyť díky zjevnému zázraku uvěřili v Ježíše, v jeho moc. My jsme minulou neděli opustili Krista vystupujícího po křtu z vod Jordánu - víme, že hned poté odešel na poušť, kde prošel pokušeními, samotou a strádáním, a nyní jej, záhy poté, co pozval první apoštoly k následování, nacházíme na místě radosti, a nadbytku, na svatbě.

Svatba – v Bibli to není jen společenská událost, má svůj hluboký význam. Starozákonní spojení Boha a Izraelského národa smlouvou a v době novozákonní Krista a církve, je symbolizováno svatbou, nadto je svatba znamením mesiánské doby.

Rovněž Izaiáš v prvém čtení hovoří o svatbě. Obraz svatby zasazuje do historického kontextu, kdy se rozdvojený Izrael zmítal v bratrovražedných bojích; severní Izrael dokonal pod okupací Asyrské říše a jižní Judsko přišlo o své královské město s chrámem – o Jeruzalém, který nyní leží v troskách. A v této situaci Izaiáš jakoby propůjčuje Hospodinu svá ústa a volá k lidu slova útěchy. Bůh jde se svou láskou k Jeruzalému tak daleko, že jej nazývá „nádhernou korunou, královskou čelenkou ve své dlani“. A ke svému vzpurnému lidu promlouvá ústy Ženicha, když jej neváhá nazvat svou snoubenkou, svou milovanou. „Nebudeš se již nazývat „Opuštěná“ a tvá zem „Osamělá“. Tvým jménem bude „Mé zalíbení je v ní“ a jméno tvé země „V manželství daná …“ Zde, u Izaiáše, je svatba symbolem Boží obnovy, proměny lidských srdcí a návratu ke svému Bohu s pokorou a láskou milované ženy.

Svatba také rámuje evangelní úryvek sv. Jana. I zde je mnoho symbolického. Svatba je naplnění požehnání, které dal Bůh člověku od stvoření, stejně tak i víno je symbolem požehnání. A ten, který je „Požehnaným, jenž přichází od Hospodina“ – Boží Syn, přichází, aby proměnil, uzdravil vztah člověka k Bohu a zázrakem započal svoji dráhu Mesiáše. Vždyť vrcholem evangelní perikopy je sdělení: „tím zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili.“

Zkusme se vžít do svatební atmosféry. Hosté jsou rozjařeni vínem a to, že vína kvapem ubývá, že v kamenných džbánech už dochází víno, zúčastněným uniká. Ne však pozorné Marii, Matce Kristově. Je ženou své doby a tak ví, k čemu se schyluje. K celoživotní ostudě, kterou by si tito novomanželé nesli celý život s sebou, jako ostudnou skvrnu. To je přirozený pohled na nedostatek vína. Spolu se sv. Janem můžeme nahlédnout i na symbolický význam. Nedostatek vína může pro nás charakterizovat nedostatek víry, nedostatek lásky. Je třeba uvěřit v lásku Boha k nám, reprezentovanou smlouvou, kterou zobrazuje svatba. Je třeba milovat Boha a netrpět nedostatkem lásky mezi sebou navzájem – tímto obrazným nedostatkem vína. Je třeba oslovit Ježíše, tohoto Ženicha církve, aby konal. Aby uzdravil naše nedostatky. Aby naplnil naše srdce a duše novým vínem – novou vírou, nadějí a láskou. Aby nás zachránil!

Naštěstí, stejně jako při svatbě v Káni, je i v našem životě přítomna Panna Maria. Vždy pozorná, vždy laskavá, vždy vynalézavá, jde-li o potřeby jejích dětí (je přece i naši Matkou). Vidí hrozící nebezpečí, předvídá ohrožení a chce nás chránit. Prosí, přimlouvá se za nás u svého Syna. To přece máme tolikrát ověřeno v našem životě. (Nejsme-li zatvrzele slepí a nevěřící.) Maria je vždy na naší straně a nikdy nás nenechá na holičkách. Obrací se na svého Syna, stejně jako tenkrát v Káni. „Nemají víno!“ (Nemají víru, nemají naději, nemají lásku … tak možná mluví k svému Synu o nás) A odpověď Ježíšova? Na první pohled tvrdá, odmítavá a nadto neuctivá. „Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina.“ Matku, maminku oslovit tak neosobně – ženo … ale on je přece Ženich a Maria, ač Boží Matka, je stejně jako církev, jeho Ženou, Nevěstou.

„Ještě nepřišla má hodina.“ Co je onou Kristovou hodinou?

Dokoná se na kříži, ve chvíli totálního odevzdání Bohu – Otci. Ale její „minuty“ budou ubíhat v každém sebedarování, v každém úkonu lásky, v každém projevu milosrdenství. Ježíšova hodina je hodinou setkání, spojení, splynutí – s Otcem i s každým z nás.

„Ona hodina“ začala vlastně už zvěstováním, narozením, křtem v Jordánu a nyní se začíná naplňovat. Maria, ta ví své. Vždyť také o této hodině „rozvažovala ve svém srdci“. Nezaváhá. Ví, kým je její Syn. S přirozeností matky poukazuje Ježíši na to, že: „nemají víno!“ A aniž by se nechala odradit Ježíšovou odpovědí, obrátí se ke služebníkům a prostě přikáže: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ Nic víc, nic míň. Je třeba udělat všechno, co je v našich silách. My jsme jen lidé, my můžeme (a máme) naplnit džbány vodou; Ježíš je tím, kdo proměňuje vodu ve víno. Kdo proměňuje pochybnosti v jistotu. Smutek v radost. Nedůvěru ve víru. Vodu ve víno. Ježíš se nezdržuje nějakým „koštováním“. Zjišťováním, zda se zázrak skutečně povedl. On věří svému Otci. Lakonicky nařídí: „Teď naberte a doneste správci svatby!“

Další text nám napoví, že Ježíš koná skutečné (ne nějaké polovičaté) zázraky – víno je prvotřídní. Dále: že Ježíš svými činy lásky nešetří, je velkorysý, až marnotratný. Onoho proměněného vína mohlo být až 500 litrů! Svou lásku a milosrdenství sype měrou vrchovatou, neškudlí a netroškaří. Ostatně, jak by mohl. Skutečná láska nezná míry, rozdává se naplno. Tak bude Ježíš jednat i nadále. Bez ohledu na sebe sama se bude vydávat až do krajnosti, až na kříž: „Nikdo nemá větší lásku než ten, který vydá sám sebe …“ Nyní, v Káni, je na počátku svého veřejného života. Vykonal prvý zázrak. A další budou následovat. Jeho lásku nezastaví ani smrt. Bude se vydávat až do konce věků. Také nám a pro nás. Nezapomínejme na to. A také nezapomínejme děkovat. Vždyť náš život je plný zázraků!

Jiří Vojtěch Černý