26.05.2020, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Náš konečný cíl, naše perspektiva

Náš konečný cíl, naše perspektiva

Sk 20,17-27

Jan 17,1-11

Úterý po 7. neděli velikonoční

Obě biblická čtení, tak jak jsme je slyšeli, rozprostírají před námi vskutku velkolepé obrazy člověka, který, věren svému poslání, jde vstříc bolestnému, ale jedině smysluplnému, konci své životní cesty.

V prvním čtení ze Skutků apoštolských sledujeme sv. apoštola Pavla, jak prochází maloasijskými obcemi a směřuje do Jeruzaléma. Dobře ví, že jej tam čeká utrpení, i když konkrétně neví, co se vlastně stane. Jde však a neuhýbá svému poslání (jako uhýbal např. starozákonní prorok Jonáš). Sv. Pavel si je dobře vědom toho, že jeho poslání je důležitější a přednější, než jeho osobní prospěch, ba dokonce, než jeho život. Život, kterému už nepřičítá žádnou jinou cenu, a žádný jiný cíl, než splnit úkol, který od Pána Ježíše dostal. („Svůj běh jsem dokončil, svůj úkol dokonal…“)

Druhý, evangelijní obraz, ukazuje Pána Ježíše, jen několik hodin před smrtí. Slyšeli jsme, (stejně jako minulý a předminulý týden) pasáž z jeho tzv. Velekněžské modlitby. Modlitby přednesené ve Večeřadle v předvečer své smrti. V ní prosí Otce, aby jej připravil ke smrti, v níž oslaví Boha a Bůh Jeho; a současně prosí za své učedníky, aby i je Otec oslavil. Oslavil, neboli učinil je „svatými“ v tom smyslu, že svůj život nepromarní v bezcílnosti sobectví a v povrchnosti, nýbrž jej naplní a učiní plnohodnotným – a to službou Bohu a bližním, sebedarováním se a ochotou k oběti.

Kristova cesta je stejná, jako cesta Pavlova (a všech jejich následovníků). Oba, Kristus i Pavel, jdou odhodlaně za svým úkolem. Jeho naplnění je pro ně jediným a stěžejním cílem jejich života.

Bylo by jistě velmi troufalé domnívat se, že jsme jako oni. Nicméně je nutné, ať to zní sebevyzývavěji, jít ve svém životě stejnou cestou. Cestou sebeodevzdání, cestou sebevydání se do rukou Otcových. Dání sama sebe Jemu k dispozici. Nežít si svůj život pro jenom pro sebe, ale také pro druhé, pro Boha, pro vyšší, obecné ideály.

Duchovní posilou na naší cestě následování nám mohou být právě slova Kristovy modlitby k Otci: „Za ně prosím. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji…“

Ano, jsme Jeho, jsme děti Boží! Náš Nebeský Otec nám nezaručí život bez bolestí, utrpení, starostí a problémů. Ale může dát našemu životu naplnění. Smysl. Cíl. Na nás je, abychom v každém okamžiku svého života nepřestali Bohu důvěřovat a nezapomínali, že naše místo je, stejně jako Kristovo, po pravici Boží v nebeském království. Tam je náš konečný a skutečný domov.

Jdeme svým životem, a nevíme, co nás čeká. Ale víme, jaký je náš konečný cíl, naše perspektiva. Nejsme proto bezcílně bloudícími ovcemi bez pastýře, ale smysluplně putujícími poutníky, na cestě do věčnosti. Kéž nám Pán, tento dobrý pastýř, dá sílu jít kupředu a dojít svého cíle.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru