16.06.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Nahlédnout do srdcí našich blízkých i do pravdy o nás samých

Nahlédnout do srdcí našich blízkých i do pravdy o nás samých

Přísl 8,22-31

Řím 5,1-5

Jan 16,12-15

Slavnost Nejsvětější Trojice

Nejfrekventovanějším slovem v prvém čtení je bezpochyby slovo „moudrost“. Moudrost je zde personifikována se samotným Bohem, je aktivním stvořitelským činitelem, je podstatou všeho stvoření i všeho dění. V úryvku z knihy Přísloví, po hymnu na Moudrost, hybatelku všeho stvoření a pomyslnou ideu i ruku Boží, následují slova jakoby z jiného slovníku, slova nesmírně milá, líčící Moudrost, jež si radostně, jako nejmilejší Boží dítě, hraje a dovádí před Bohem Otcem a současně rozmlouvá, „stýká“ se i s lidičkami, které Bůh, rovněž v souladu s její vizí, stvořil a usadil na planetu Zemi. Moudrost se zde rozpíná od kosmického rozsahu až k bezprostřední dětské hře na pískovišti Božího stvoření.

Moudrost, jak ji vidí Písmo sv., nelze převádět na úroveň našeho lidského poznání, vědění, na naši racionalitu, ani ryzí intelekt. Ona je dokonalým souzněním s Božím myšlením; je onou harmonií, jež hraje, smýšlí a jedná s Boží vůlí v jednom (samozřejmě harmonickém) souzvuku. A nejen to. My, kteří jsme už prošli školou Ducha sv., můžeme tento prastarý obraz Moudrosti spatřovat v osobě Ducha sv.

Prvé čtení je obrazem své doby – nezná ještě Božího Syna – ten teprve bude v náznacích a předpovědích nabývat podoby v předpovídaném Mesiáši, nezná ani Ducha sv., zná Božího ducha, onen Ruah, „který se vznášel při stvoření nad vodami“ a byl oživujícím dechem Božím, stejně jako Boží ideou, tou, kterou je možné ztotožnit právě s Boží moudrostí.

To sv. Pavel v listě Římanům, ten má již s Božím Synem i s Duchem sv. zcela osobní zkušenost. A právě proto – a díky tomu – může napsat: „žijme v pokoji s Bohem, skrze našeho Pána Ježíše Krista … Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha sv., který nám byl dán…“ Sv. Pavel, ač zde jmenuje všechny tři osoby Nejsvětější Trojice, nepíše teologický traktát; smyslem jeho listu je povzbudit své spolubratry ve víře, ve vytrvalosti a věrnosti. Vždyť být křesťanem v dobách prvních staletí, znamenalo být rovněž terčem pronásledování a bezmezného násilí; a přece, jak píše tentýž Pavel v listu Korinťanům: „být pronásledováni, ale ne opuštěni; být sráženi k zemi, ale nikoli zničeni“. (2 Kor 4,9) Žít „v pokoji s Bohem v Pánu Ježíši a skrze Ducha sv.“ neznamená nic menšího, než výzvu žít v lásce – vždyť láska je společným atributem všech Božských Osob a (kéž by!) i všech Božích dětí.

Ano, láska, která je nám vylita do srdce - jsme tedy nádobami (hliněnými, jak jinak), které jsou naplněny láskou. Tou láskou, která „všechno převyšuje, snáší, nemyslí na sebe, nenadýmá se a nevychloubá; zapomíná na utrpení a všechno odpouští, nad nikým nezoufá, důvěřuje a všechno vydrží …“ (viz 1 Kor 13,4-7)

A je to právě láska, která vnuká Ježíši, jen pár hodin před smrtí slova modlitby za své učedníky. Její součástí je také úryvek, který hovoří o posile Duch sv., „který jim bude dán“. Toho Ducha, který „je uvede do celé pravdy“ – který nemluví sám za sebe, protože všechno, co mluví, co zprostředkovává, má od Boha Otce a Syna, který je s ním jedno – „On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí.“ Upřímně řečeno, tato slova jsou nad všechny učené folianty teologických knih, pojednávajících o Bohu Trojjediném („De Deo Trino“). Jen pár Kristových vět, a dnes třeba „jen“ vyznání víry – a máme před očima celou nauku o Nejsvětější Trojici. Tu je možné studovat, o té lze nekonečně přednášet – avšak, jak ji žít? Jak ji naplňovat ve svém životě? To je, alespoň dle mého, daleko podstatnější, než pouhá, byť vznešená, teorie. Jak vlastně žít tajemství (protože ono to skutečně tajemství je) Nejsvětější Trojice v našem životě? Tajemství samého Boha, kterého nelze spoutat do definic a učených pojednání. Tajemství Boha, který je svrchovaně sám sebou, který je LÁSKA. A který právě z lásky k nám, k malému a nepatrnému člověku, posílá svého jediného Syna. Syna, který je PRAVDA. Mezi Otcem a Synem je vztah LÁSKY. To je Duch svatý. A tento Duch PRAVDY nás: „Uvede do celé pravdy.“ Co to pro nás prakticky znamená? Že Duch svatý je ten, kdo nám dává porozumět Pravdě - pravdě Písma, ale i Pravdě samé, vždyť Ježíš přece sám o sobě říká: „Já jsem PRAVDA“. Skrze Pravdu a v Pravdě, nás tedy Duch uvádí do hlubin Ježíšova nitra, do hloubky jeho Božského Srdce. A nejen to. Duch nám skrze ni dává nahlédnout i do srdcí našich blízkých a co víc (a možná především) dává nám prohlédnout i do pravdy o nás samých. Taková pravda ovšem někdy bolí a proto před ní zavíráme oči. Ale pravdu neumlčíme tím, že ji popřeme, že ji překroutíme, že ji přetřeme na růžovo. Pravda vždy vyjde na světlo, prosákne i tou nejtvrdší lží. Protože pravda je z Ducha a ducha nelze spoutat, zastavit, zachytit. Stejně jako lásku. Láska je dalším atributem Ducha svatého. Láska a pravda spolu úzce souvisí, patří k sobě - to známe z vlastního života. Vždyť sebetvrdší pravda, řečená s láskou se dá přijmout, zatímco pravda bez lásky může zabíjet. A naopak: láska unese pravdu - o druhém, o sobě, zatímco láska bez pravdy je zraňující lží, která pokřiví, rozbije a rozleptá každý vztah - k Bohu i k lidem. Sv. Pavel končí dnešní úryvek z listu Římanům slovy: „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ Co to znamená? Že jsme bezmezně milováni Bohem, který z lásky k nám poslal na svět svého jediného Syna. A ten z lásky k nám přijal smrt na kříži, aby nás vykoupil a mohl nám skrze Ducha vrátit život. Usilujme proto ve svém životě o pravdu a lásku, abychom nezraňovali Boha Otce i jeho Syna, který v jednotě Ducha sv. žije a kraluje na věky věků.

Jiří Vojtěch Černý

 

Banner-zajezd-Kanarske-ostrovy

 
Nahoru