02.05.2015, autor: Jan Rybář, kategorie: Příběhy

Nadporučík Bogner

Nadporučík Bogner

Valdická věznice, nejpřísnější kriminál v Čechách, byla až do Josefa II. klášterem kartuziánů, nejpřísnějších mnichů v církvi. Po komunistickém převratu r. 1948 se do tohoto bývalého kláštera – věznice – ponenáhlu vracel duchovní život, zarámovaný ovšem do pravidel určených nepřáteli církve a všeho duchovního života. Vracel se díky odsouzeným kněžím, bratřím, křesťanům. Modlitby ovšem jen soukromé, tiché. Ale někdy i adorace, ovšem bez drahocenné monstrance, bez svící a kadidla: na stole na misce rohlík… Jen ti zasvěcení se klaněli a děkovali za tu jednoduchost Ježíšova ustanovení jeho přítomnosti v tomto divném Božím stánku plném kavalců až po strop. Byla-li zde Svátost – jak se říká – ta nejsvětější, znamená to, že se tam sloužila mše. Zase napíšu, že jen pro zasvěcené. Byli totiž mezi námi i kněží-donašeči. Oni něco tušili, ale většinou toto konání nezrazovali. Něco v nich přece jen zůstalo; říká se tomu „disciplina arcani“,  dnes bohužel už neznámá: ochrana tohoto intimního tajemství církve před nechápajícím světem, před znesvěcením.

Jenže kromě chleba je ke mši potřeba i víno. S tím byla přece jen jistá potíž, protože rozinky v balíku byly přísně zakázané. Právě z nich se víno ke mši dělalo. Soudruzi o tom věděli už ze zkušeností z doby nacistických koncentráků a snažili se tomu zabránit. S rozinkami začíná příběh o nadporučíku Bognerovi. Ten měl na starosti veškerou intendanci v tomto zařízení: oděvy, obuv, prádlo, stravu (tedy i balíky pro vězně). Byl znám svou hrubostí, zvláště řvaním a nadáváním. Jenže to bylo jen krytí jeho pomoci politickým vězňům, zvláště kněžím, jak mne starší muklové upozornili. K práci ve skladech si vybíral lidi, kteří už byli dlouholetým vězněním tělesně i duševně vyčerpáni a byli vděčni za klidnou práci bez honění a norem, bez ustavičného dozoru. Tak se tam dostal např. i básník Václav Renč, který nás poděloval onucemi.

Také já jsem jednou dostal v balíku rozinky. Byl jsem veden službou do kanceláře nadporučíka Bognera. Jak mne spatřil, začal křičet jako na lesy, jak to, že v mém balíku jsou rozinky, že to pošle rodičům zpět! Jen co odešel dozorce, který mne přivedl, dostal jsem od Bognera rozkaz sníst ihned celý ten balíček rozinek, než se odkudsi vrátí. Sotva jsem rozinky hodil za halenu, už tu nadporučík byl. Předal mi balík, zavolal bachaře a s křikem mne vyhodil. Tak se to dálo i v podobných případech. Kněží, kteří celebrovali, chtě-nechtě při mši na Bognera vděčně vzpomenuli. Až po převratu r. 1989 jsme se dověděli, že byl za tuto spolupráci s vězni odsouzen – snad na 7 let, ale to nevím přesně.

Víno z rozinek se připravovalo na pracovišti, tam kvasilo a skladovalo se. Bylo to daleko bezpečnější než na celách, skryto očím zvědavců.

Všichni přítomní kněží ale mše nesloužili, jen nemnozí odvážlivci. Někteří se na to nemohli soustředit, jiní pozapomněli texty, další se báli případného znesvěcení, udání, nebo byli skrupulanti. Osvícení pánové dávno před liturgickou reformou sloužili zejména pro novopokřtěné a konvertity česky. Člověk se tam naučil rozlišovat podstatné od nepodstatného, což pak později prospělo při konání bohoslužeb po bytech, chatách nebo v lesích. Ale o tom snad jindy.

Jan Rybář

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru