21.04.2024, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Nádherné ujištění pro náš život

Nádherné ujištění pro náš život

1 Jan 3,1-2

Jan 10,11-18

4. neděle velikonoční

Čtvrtá neděle velikonoční, bez ohledu na to, který liturgický cyklus zrovna slavíme, je nazývána „Nedělí dobrého pastýře“. To má svůj důvod, neboť všechny tři cykly nám nabízí úryvek z 10. kapitoly evangelia sv. Jana, kde se sám Ježíš představuje jako Dobrý pastýř. „Ego sum pastor bonus - Já jsem pastýř dobrý.“ Čím se vyznačuje dobrý pastýř? Nám je dnes pastevectví cizí, avšak v době Ježíšově šlo o běžnou a náročnou práci. Pastýř musel hledat, mnohdy i dobývat či hájit, pastviny; místa s dostatkem trávy a přístupem k vodě. Takových je v oblasti Palestiny nedostatek. Musel ovce chránit – před dravci i zloději. Zajišťovat potřebnou péči; být vůdcem stáda, který udává směr a vodí po bezpečných cestách. (Pro inspiraci mohu doporučit přečíst si a prorozjímat žalm 23 – Hospodin je můj pastýř.)

Kdybychom ovšem šli ke kořenům, k originálu, četli bychom nikoli pastýř dobrý, ale: „pastýř, ten dobrý“. A to trochu mění úhel pohledu; už ne dobrý jako adjektivum, jako označení vlastnosti, ale tento pastýř, který je dobrý – což vyjadřuje samu podstatu, pastýřovu dobrotu, dobrotu v lásce, která se vydá do krajnosti.

Kristus sám sebe označuje jako pastýře – a my v tom můžeme spatřovat nejen příměr k tehdy nejběžnějšímu povolání, ale i ohlas starozákonního „pastýře Izraele“, který touží shromáždit do jednoho stáda nejen Izrael, ale celé lidstvo. (viz Iz., Jer., Ez.)

Tento pastýř „je dobrý“ – a evangelista Jan, hovící si v protikladech, jej srovnává s pastýřem námezdním a se zlodějem. Takovým nejde o dobro ovcí, co víc, na ovcích jim nezáleží, jim jde pouze o jejich vlastní zisk. (Dobrý pastýř naproti tomu pro ovce ztrácí i to nejcennější – svůj vlastní život.) Biblickou konotací najatého pastýře mohou být i židovští předáci, jimž více než o svěřený lid jde o vlastní postavení a pocty. (Jako ostatně téměř všem představitelům společenského, a žel, i duchovního života).

Právě použitý příměr k pastýři špatnému podtrhuje ještě více, že Ježíš je pastýř dobrý. On má k ovcím vztah, je řečeno: „zná své ovce“ a to je více než jen poznání. Biblický pojem „znát někoho“ v sobě zahrnuje vztah – muž poznává svou ženu v nejintimnějším spojení, znát, je totéž, jako milovat; mít rád, mít důvěrný vztah. „Znám své ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce.“ Ono jako není jen mluvnickou spojkou, je udáním důvodu: protože znám Otce a můj Otec zná mne, tak stejně i já znám své ovce, své učedníky (Ježíš zná každého z nás – má k nám ten nejbližší vztah, miluje nás tak, jako miluje Otce; záleží mu na každém z nás!) 

Hned v další větě je řeč o „jiných ovcích“, těch, které nejsou z Kristova ovčince. „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést (k pramenům živé vody, na svěží pastviny) a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř.“ Je-li „Kristovým ovčincem“ myšlena Kristova církev, pak „jinými ovcemi“ jsou nejenom pohané, ale i Židé – ač jsou z Božího stádce, nepřijali Krista za svého pastýře. Ty všechny Kristus musí (nikoli chce: musí) přivést do jednoho stádce – (mezi vykoupené, nejde o stranickou příslušnost, ale o věčnost). Jakobychom už slyšeli slova Velekněžské modlitby, v níž Kristus prosí: „aby všichni jedno byli, jako ty Otče ve mně a já v tobě, tak ať oni jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mne poslal … tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mne poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne …“(Jan 17,21-23)

A pak, v závěru dnešního úryvku, Ježíš předjímá svou smrt: „Dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout …“ Výstižnější předpověď obětující se smrti i zmrtvýchvstání lze těžko dát. Stejně jako příklad bezvýhradné poslušnosti Otci: „Takový příkaz jsem dostal od svého Otce.“

Těšme se z té výsady, že jsme Božími dětmi, že jsme součástí jeho stádce, že máme své místo ve stádci dobrého Pastýře. O tom nás, nepřímo, ujišťuje také apoštol Jan ve druhém čtení. Že se „nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že už jimi jsme“! To je nádherné ujištění pro náš život. „Už teď jsme Boží děti!“ Máme tedy božskou důstojnost, jsme Bohu podobní, jsme právoplatnými dědici jeho království! Slova dnešní liturgie slova tak mohou dopadat jako osvěžující kapky do našich vyprahlých a vyčpělých duší. (Mnohdy ne nepodobných vyprahlé judské poušti.) Pravý pastýř je jen jediný – Ježíš Kristus.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

zájezd na Francouzskou riviéru, do Monaka a Lurd

 
Nahoru