29.10.2017, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Na přikázání lásky nespočívá toliko „celý Zákon a Proroci“, ale ve skutečnosti celý náš život

Na přikázání lásky nespočívá toliko „celý Zákon a Proroci“, ale ve skutečnosti celý náš život

Mt 22,34-40

30. neděle v mezidobí

Už třetí neděli se nám, díky zaujatosti Kristových názorových odpůrců a díky jejich snaze dostat Ježíše do úzkých, dostává zásadního poučení pro náš duchovní život. Vzpomeňme jen – před-minulou neděli o připravenosti na cestu do Božího království; minulou o tom, jak skloubit požadavky občanského života s duchovním; a dnes, dnes Kristovo poučení zasahuje zásadní, ústřední, smysl našeho života. Vždyť jde o to nejdůležitější. Jde o lásku! – o tento primární vztah v našem životě a o jeho správné zaměření. O zacílení našeho srdce k správnému pořadí hodnot.  

Milovat Boha, milovat bližní, milovat i sám sebe!

Takto řečeno to vypadá vcelku jednoduše, přesto si zaslouží Kristova odpověď zákoníkům hlubší pohled. (Úmyslně říkám pohled a nikoli vysvětlení. Copak lze lásku vysvětlit?) Přiblížit okolnosti, situaci, v níž tato slova byla vyřčena.

Ježíš - jeho osobnost, jeho výroky a činy, nemohou nechat lhos-tejnými nikoho, kdo se s ním potká. Tak výrazně se odlišuje od ostatních, tak velice je převyšuje. A tím, (jako ostatně všechny velké a silné osobnosti) dráždí a provokuje. Je buď bezvýhradně milován, nebo naopak, nesnášen, ba nenáviděn. (Nic nového pod sluncem, tak reaguje většinová společnost proti těm, kdo se odlišují, kdo překračují hranice průměrnosti, ať už v jakémkoli ohledu.) Ježíš nevyhledává spory, nechce třenice a napětí, naopak, chce být dárcem pokoje a smíření, ale ti, kteří se cítí být ohroženi ve svém postavení – ať příkladných a dokonalých farizeů, neomylných znalců zákona či nedotknutelných kněží – zkrátka těch, co sami sebe pokládají za výše postavené, ti všichni, ohroženi ve své ješitnosti a pýše, svorně hledají  způsob, jak Ježíše znemožnit, umlčet (a později zlikvidovat). Naštěstí pro nás, Kristovy následovníky, svými nečistými úmysly vyprovokují Ježíše k pádným odpovědím a tím všechny, kdo chtějí naslouchat, obohatí o poučení a mnohdy doslova o návody k životu, podle Boží vůle. (Další důkaz pro známé tvrzení, že Bůh dokáže i nedobré a zlé proměnit v dobré a užitečné, že, jak se říká: „Bůh píše rovně i na křivých řádcích ...“)  

„Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“

(Mistře – onen zákoník užívá titul, který může být míněn upřímně, stej-ně jako s ironickou nadsázkou. Ježíš je ze své podstaty největším Mistrem, vždyť je samým Božím Synem, ale v očích jeho odpůrců jde spíše o neupřímnost, vždyť mu titul Mistra upírají, podle nich nemá nárok jej užívat. Nad takovéto slovíčkaření a hrátky s tituly, je ovšem Ježíš po-vznesen a tak reaguje hned na obsah otázky: „Které přikázání je v zákoně největší?“ )

Zákon v době Ježíšově byl souborem 613 přikázání, předpisů a nařízení. Základem bylo – a vždycky musí být – Desatero, ale to bylo překryté spoustou dalších, pouze lidských a často si i pro-tiřečících příkazů. Tak jako dnešní právníci, tak i tehdejší zákoníci, byli v právu vzděláváni a zakládali si na jeho znalosti. Ale přitom sama položená otázka je zavádějící. Zákony a paragrafy lze očíslovat – a je to pro orientaci v nich i nezbytné, ale určit, který zákon, přikázání, paragraf je největší ...? Ježíš se však nenechá vtáhnout do akademické debaty, nepřistoupí na právnické kličky a nerozvine neplodný dialog o přikázáních. Jde k podstatě. K samému jádru zákona. (Vždyť ten je od toho, aby vymezoval vzájemné vztahy: některé vyzdvihoval jako potřebné a nutné, jiné zavrhoval jako nespravedlivé a odporující dobrým mravům.)

Ježíš jako největší, první a nejdůležitější, vyzdvihne přikázání lásky vůči Bohu. Bůh je náš Stvořitel, je Hybatelem všeho a nejvyšším Zákonodárcem. Jemu náležíme, na něho jsme odkázáni a tak „zákonitě“ patří naše úcta, podřízenost – ale protože jsme Je-ho děti, i naše láska, především a na prvém místě Jemu. Nadto, ono „Miluj Boha“  vychází z prvého (a tím i nejdůležitějšího) přikázání Desatera, (Ex 20,2-7: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh ... nebudeš mít jiného boha, mimo mne ... nebudeš se jinému bohu klanět, ani slou-žit ... já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“), stejně jako z první věty modlit-by „Š´ma Israel“, (Dt 6,4-5: „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“) kterou znal každý Žid a kterou se doposud dnes a denně opakovaně modlí. Není tedy pochyby, že vlastně ani nelze odpovědět jinak, než odpověděl Je-žíš.  „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání.“ Je-li řečeno první, (a nikoli jediné), může a má být i druhé. A Ježíš sku-tečně dodává: „Druhé je podobné: „Miluj svého bližního, jako sám sebe“. Tak jako prvé, stejně i druhé přikázání, neříká Ježíš sám ze sebe, ale cituje to, co je pro všechny Židy nedotknutelné a svaté – slova Knihy – Zákona. Cituje knihu Leviticus, přesně: (Lv 19,18: „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního, jako sebe samého. Já jsem Hospodin.“). A pak už jen shrnuje a dodává: „Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

K tomu, co právě Ježíš vyřkl, nelze nic dodat. Jeho slova nelze zpochybnit, vyvrátit, překroutit. Vždyť cituje slova Zákona! Farizeové, saduceové a zákoníci opět odchází s nepořízenou, umlčeni vlastními argumenty. Kdyby nebyli tolik zaslepeni svoji záští vůči Ježíši, mohli by jásat a radovat se z onoho geniálního spojení Božího slova v Zákoně, protože tím Ježíš dodává Zákonu hlubší smysl a obsah. Činí přikázání lásky opravdu největším přikázáním. Jenomže, oni se neradují. Protože ve skutečnosti ani nectí Zákon, ani nemilují Boha. Staví se sice do role Božích mluvčích, ale jejich výklad Zákona, jejich zášť, jejich uražená pýcha a ješitnost, z nich dělá ve skutečnosti nepřátele Zákona a odpůrce samého Boha. Skutečná hloubka jejich nenávisti vůči Božímu Synu se sice odhalí později, ale už teď v jejich srdcích roste namísto lásky k Bohu, nenávist k Božímu Synu. (A Ježíš už zanedlouho prohlásí no: „Kdo vidí mne, vidí Otce ... já a Otec jedno jsme ...  Kdo se ke mně přihlásí před lidmi, k tomu se přihlásím před svým Otcem ...“ )

Teď se ještě vraťme k prvnímu přikázání lásky, jak jej Ježíš předestřel svým posluchačům, a přes věky i nám. Jak řečeno, Ježíš spojil dva příkazy Tóry a tak dal světu největší přikázání – PŘIKÁZÁNÍ LÁSKY. A láska skutečně musí být tak bezvýhradná, JAKO láska k Bohu a JAKO láska k sobě. (Nemám na mysli sobeckou, sebestřednou lásku, ta je nezdravým, až hříšným extrémem, ale tu docela prostou skutečnost, že všechno co činíme, všechno naše jednání, naše myšlení a skutky, se vztahují k nám samým. Domyšleno, že láska k sobě je nezbytnou podmínkou naší existence, stejně jako láska k Bohu.)

Láska je nedělitelná. Lásku k Bohu, k lidem a k sobě samým nelze navzájem oddělovat, vždyť patří k sobě jak spojené nádoby. Klade-li Ježíš lásku k Bohu na první místo, pak chce říci, že zaměnit Boha za jinou hodnotu, znamená pěstovat si místo Boha modlu. A podobně, zaměnit lásku k druhým za pouhou sebelásku je projevem bezostyšného egoismu.

Bez lásky k Bohu, stejně jako bez lásky k druhým i zdravé sebelásky, tj. sebeúcty, nelze vybudovat spravedlivý svět. Dějiny lidstva jsou dějinami bezpráví a utrpení právě proto, že jsme, ať už pod praporem triumfalistického klerikalismu, diktatury moci nebo slepého altruismu, či svedeni sebestředností a pýchou mocných, amputovali tomuto „prvnímu a největšímu přikázání“ některý z jeho rozměrů. Ale tím jsme zmrzačili lásku, tím jsme z nejposvátnějšího a největšího citu udělali jeho neplodnou karikaturu a poškodili tím, jak jinak, sami sebe. Na přikázání lásky nespočívá toliko „celý Zákon a Proroci“, ale ve skutečnosti celý náš život! 

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru