03.07.2019, autor: Karel Voplakal, kategorie: Příběhy

Na památku otce Augustina Ladislava Gazdy, převora - administrátora benediktinského opatství v Rajhradě

Na památku otce Augustina Ladislava Gazdy, převora - administrátora benediktinského opatství v Rajhradě

Dne 19. června 2019 náhle zemřel v poměrně nevysokém věku 59 let jeden z významných moravských kněží, pater Augustin Ladislav Gazda OSB, převor kláštera benediktinů v Rajhradě u Brna. Jeho smrt je bolestnou ztrátou nejen pro rajhradskou klášterní komunitu, ale i pro nás, bělohorské farníky: otec Augustin totiž v devadesátých letech býval duchovním správcem při poutním kostele Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře po dobu několika let - a za tu dobu všem farníkům přirostl k srdci pro svou srdečnou povahu, jadrný humor, ochotu naslouchat a schopnost potěšit, adekvátně reagovat na jakoukoli situaci - i pro jeho nelíčený zájem o farníky všech věkových kategorií, ale především o seniory a jejich problémy.

Když před necelými dvaceti lety od nás z Bílé Hory odcházel, aby se stal administrátorem a převorem malé mnišské komunity v benediktinském klášteře v Rajhradě u Brna, byli jsme z toho všichni smutni, protože jsme ho měli opravdu rádi. Ani pro něj to nebylo snadné: odcházel od své „zabydlené“ duchovní rodiny na okraji Prahy do neznámého prostředí- do kláštera, který předtím desítky let užívala Československá lidová armáda – a chovala se k němu mírně řečeno macešsky, takže historické klášterní budovy byly spíš historickou ruinou - a bylo třeba hodně, hodně práce a investic, aby mohly opět sloužit svému původnímu účelu.

Ladislav Gazda na prahu osmdesátých let - tedy ještě ve studentském věku - emigroval do Itálie, vystudoval bohosloví a v Norcii vstoupil do benediktinského řádu. Jako řeholník působící ve střední Italii mohl jen  těžko doufat, že se někdy bude moci vrátit do vlasti a svobodně žit v českém benediktinském klášteře.  Ale jak svého času i s oblibou říkávali dialektičtí marxisté: „kolo dějin se otáčelo“ dál - ale s nelibostí museli konstatovat, že ne zcela podle jejich představ: přišel listopad 1989 - a  brzy poté se řada emigrantů vracela do svobodného domova. Vrátil se i benediktinský kněz P. Augustin Gazda OSB (vysvěcený přesně před 28 lety) a vstoupil do břevnovského kláštera. Tehdejší arciopat Anastáz Opasek jej pověřil duchovní službou v bělohorské filiální farnosti. Ukázalo se, že to bylo oboustranně šťastné rozhodnutí: naše farnost získala skvělého kněze, který ji dokázal stmelit - a on u nás našel domov, kam se rád vracel i po mnoha letech. Navštěvoval nemocné farníky, kázal mile, srozumitelně, výstižně a poutavě, dokázal napomenout i pochválit, pobesedovat v hloučku věřících po mši svaté a nezkazil žádnou legraci. A když vyšlo najevo, že nás bude muset opustit a stát se představeným opuštěného kláštera na Moravě, lidé chtěli protestovat, psát petici - ale on na odlehčení situace prohlásil: „Lidé neblázněte, přece mi nechcete kazit kariéru!“  My jsme však moc dobře věděli, že jemu o kariéru vůbec nešlo, ale že poslušně přijal úkol obnovit klášter v Rajhradě - protože snad jedině on byl schopen tomuto úkolu dostát. Skončila jeho poslední mše svatá na Bílé Hoře, následovalo společné fotografování na rozloučenou i dárky… Samozřejmě jsme s ním do poslední doby udržovali spojení telefonem, mailem, poštou i občasnými návštěvami. Za těch téměř dvacet let, co od nás odešel, mnoho jeho věrných farníků odešlo na věčnost, mnozí už nebyli schopni navštěvovat bohoslužby a tím méně za ním jezdit do jeho nového působiště - ale stále ještě žije mnoho pamětníků, kteří na něj nezapomínají. 

Od jeho nástupu do Rajhradu jsme s obdivem sledovali jeho organizační i duchovní úspěchy na jeho nové „vinici Páně“. S radostí jsme pozorovali, jak pod jeho vedením zpustošený klášter zvolna ožívá a roste do původní krásy. Kousek po kousku byly opravovány jednotlivé části rozsáhlého klášterního komplexu: křížová chodba, klášterní okna, nádherné prostory kapitulní síně, refektáře i knihovny, representativní schodiště, rajský dvůr  - pozvolna, ale systematicky a s obdivuhodným citem pro původní krásu historických objektů. Rok od roku, když jsme za ním na Rajhrad přicházeli, bylo co nového obdivovat. Otec Augustin nás vždycky uvítal s upřímnou srdečností – a pokaždé měl s čím se pochlubit: nová fasáda, nová dlažba, renovované fresky a obrazy a j.  Klášter ke svému životu samozřejmě potřebuje mít také své hospodářské zázemí; mohli jsme obdivovat obnovené květinové i produkční zelinářské zahrady, ovocný sad, chovanou drůbež i další hospodářské zvířectvo. Svého času chovali i dva roztomilé čuníky, kteří slyšeli na jména Čuk a Gek. Kromě dobře rozeznatelného růstu celého objektu do původní krásy je třeba zmínit i to nejdůležitější: duchovní rozvoj celé rozsáhlé farnosti projevující se nárůstem počtu věřících při bohoslužbách a zájmem o duchovní aktivity kláštera pořádané pro věřící. Otec Augustin si získal respekt i v civilních občanských kruzích a nesmírnou oblibu mezi věřícími i okolním duchovenstvem. 

Když přišla neblahá informace o jeho úmrtí, nejprve tomu nikdo ani nechtěl věřit. Bylo to pro každého z nás jako zpráva o úmrtí blízké bytosti; lidé si bolestně uvědomili, čím pro ně Otec Augustin byl a co jeho smrtí ztrácejí. Věřím, že k nebi okamžitě putovaly stovky a stovky modliteb za jeho duši, za jeho věčnou spásu. Z bělohorské farnosti i z Břevnova se na jeho pohřeb navzdory nesnesitelnému vedru vydaly víc než dvě desítky věřících- většinou seniorů. Do rajhradské baziliky jsme přijeli s jeden a půlhodinovým náskokem, takže jsme ještě našli místa k sezení - a hlavně jsme ještě mohli uvidět tvář našeho milého otce Augustina v otevřené rakvi. Spolu s rajhradskou mnišskou komunitou a s břevnovským arciopatem Prokopem jsme se modlili za duši zemřelého jeden růženec za druhým…

Pohřeb byl velkolepý - hlavním celebrantem byl brněnský světicí biskup a s ním koncelebrovali čtyři opati různých klášterů s přibližně padesáti řeholními i diecézními kněžími. Počet smutečních hostí byl těžko odhadnutelný: velká klášterní bazilika byla zcela zaplněna - lidé stáli hustě, jablko by nepropadlo. Tématem smuteční homilie břevnovského arciopata Otce Prokopa Siostrzonka byla „popsaná kniha života“ zemřelého otce Augustina - jeho životní peripetie, radosti, naděje i zklamání, úspěchy i těžkosti a nezpochybnitelné zásluhy na poli duchovním i fyzickém… 

Na pohřebních pamětních obrázcích je biblický citát sv. Pavla z 1. kapitoly 2. listu Timoteovi, který byl zřejmě i „Kredem“ otce Augustina: „Vím, komu jsem uvěřil a jsem přesvědčen, že On má moc ochránit, co mi svěřil, až do onoho dne.“

Karel Voplakal

 

Banner-zajezd-Kanarske-ostrovy

 
Nahoru